Preaching the blues (and all that jazz) #18

Jak jsem kdysi psala, že Preaching bude zase o komiksech, tak jsem lhala. Od té doby jsem přečela cca 23 stránek jedné jediné novely a efekt je toliko ten, že mám chuť zabít všechny feministky světa. Nevzdávám to, ale možná tenhle blok (a možná i blog) souvisí i s tím, že jedna z nejlepších letošních desek je ozajstný hiphop.

Ghostpoet! Když jsem na Radiu 1 slyšela singl Off Peak Dreams z desky Shedding Skin, zamilovala jsem se. To se mi s hiphopem stává asi tak jednou za milion let; naposled, když jsem v prosinci objevila desku Run the Jewels 2. Tyvole! Proč jste mi neřekli, že si mám otočit kšiltovku? Přitom Obaro Ejimiwe už má za sebou dvě desky, které dokonce znám. Některé věci mi zkrátka docházejí přímo úměrně flow. Další super věci na Ghospoetovi jsou promofotky a fakt, že je černej jak Morgan Freeman!

Taky jsem otočila krze kapelu A Place to Bury Strangers. Nevím, proč se mi dřív nelíbila, kdybych nad tím byla bývala přemýšlela, asi bych řekla, že jsou na mě moc noise, psychedelic a space. To já nemám ráda. Já mám ráda písničky. A taky nemám ráda patky, jako nosí frontman kapely. A taky myslím, že album Transfixiation jsem zkrátka slyšela tolikrát, že se mi začalo líbit, bez ohledu na to, co si myslím a tvrdím, že se mi líbí. Ale líbí. Vážně.

O Courtney Barnett jsem četla, že "vynakládá hrozného úsilí, aby zněla nenuceně". Nezní to moc jako pochvala a nevím, kolik ve skutečnosti vynakládá úsilí, ale Sometimes I Sit and Think, and Sometimes I Just Sit mi zní oukej. Tedy na ženskou, tumblr-friednly pop a velmi nejisté trvání. Nejen otvírák Elevator Operator zatím funguje, tak abych si to užila. Než zas otočím kšilt.

Sheresky na otázku, jak se mu líbí nový Kreng, odpověděl, že si stáhl nového Hecqa, který nahrál čtyři dvacetiminutové skladby, že to nesnáší, ale že tohle je super. A má pravdu. Nejsou to žádné otevřené okna, ambient ani šálalála. Je to volumenoise jak noha! Líbí se mi asi i víc než Kreng. Líbí se mi to asi stejně, jako když s Krengem hrají Amenra. A tady už přestává veškerá legrace.

Koupila jsem si novou desku Moses Luster and the Hollywood Lights za $7 a v noci přišel mejl: "Hey there friends, I fucked up. You guys went a brought an album that had been upload incorrectly. Until I'm Saved was the wrong damn track. And this is why lunchtime drinking is a bad thing. I'm truly sorry and have a link for you right here with the correct song to replace the doubled up track you already have. Apologies and many thanks for your continued support, Moses." A odkaz na dropbox. Ten chlap je prostě boží. I když manták.

Pro Moonshine jsem tuhle dávala dohromady playlist filmové muziky a soundtracků a přišla jsem si na dvě nové guiltry pleasures (vlastně tři, když počítám i Lanu del Rey, ehm). První je titulková věc z Tak3n. Příšerný film, ještě horší než obvyklý b-standard Liama Neesona, ale úvodní sekvence s Glass Animals se jim povedla. Když nad tím tak přemýšlím, možná je to jenom proto, že zbytek je prostě tak strašný. Achjo. Co už teď. What has been seen cannot be unseen. A druhá písnička, skoro se to bojím říct, jsou White Lies z roku 2009, přesněji Death. Použila ji do jedné klíčové scény [ne moc dobrého] filmu Sama nocí tmou režisérka Ana Lily Amirpour. Bože, nenávidím White Lies.

Nenašla jsem scény z těch filmů. Sorry.

It ends here.