Preaching the blues (and all that jazz) #23

Dneska zase jen krátce, jelikož musím vařit pro Russian Circles. Něco už jsem předvařila (1 case Gatorade or alternative sports drink, 2 bottles premium/local spirits), ale ještě to chce nějaké jídlo. Spolu s Helms Alee notujou dneska večer v Podniku a jestli zahrajou Geneva a Death Rides a Horse, jakože zahrajou oboje, bude to boží. Po Rusácích můžete ještě naladit Moonshine. Do studia dorazím zhruba v jednu, takže bude opožděný start, a budu hrát mj. Geneva a Death Rides a Horse. Haha. Ale taky něco z dnešního kázání. A jiná přikázání. Country bude a metal bude taky. Pokud to nestihnete, nebuďte smutní, našmikám to na mixcloud.

Čiže kántry! Noví Calexico, jedna z mých nejočekávanějších letošních desek, lákají na vlivy z Mexika a Řecka a spoustu papírově zajímavých hostů. Singl Falling from the Sky s frontmužem Band of Horses byl tak supr, že jsem ho musela přestat poslouchat, aby mě jeho ohranost nerušila při poslechu celé desky. A nechci předbíhat, ale je tady další kandidát na lásku roku. Po lehce vyignorované Algiers, což musím mimochodem výhledově napravit (stejně jako zajet do Calexico, California, population 38 572), mi Edge of the Sun připomíná milovanou Carried to Dust. Tedy ne hudebně, ale tím, jak je super. Mají tam harmoniku a trubku a Mexiko a Řecko a i za stolem v kanclu si připadám jako na dovolené v Jugoslávii.

Trochu překvapivě podobně na mě fungují noví Mountain Goats. Patnáctá řadovka, věřili byste tomu? A věřili byste tomuhle? "The album's focus is on professional wrestling, though band member John Darnielle has stated that several of its songs are 'really more about death and difficult-to-navigate interior spaces than wrestling'." To je jako ptát se Amandy Palmer, jestli nějaká její písnička není o dildech. Beat the Champ má opravdu odporný obal, ale skvělé songy. Je to strašně hudebně rozlítané a zajímavé, svým způsobem je to nejzábavnější štyk Horských koz. O wrestlingu.

"One man Arctic Monkey" Jamie T se vloni po pěti letech vrátil s Carry on the Grudge, která byla, kromě otravného singlu Zombies, v pohodě. Jamie má ten problém, že stejně rychle, jako začne bavit, tak i omrzí, a obávám se, že stejný trend se týká i jeho nové prodloužené, Magnolia Melancholia. Nic to ale nemění na chytlavosti, a navrch je o fous dospělejší. (Pod termínem dospělejší si v tomto kontextu představte spíš poslední opičí AM.)

Kristian Matsson ej kej ej Tallest Man on Earth se stal obětí mojí rozežranosti. Jeho první dvě desky, Shallow Grave a The Wild Hunt, jsem zbožňovala. Ani mi nevadilo, že občas zní jako Bob Dylan. Jenže There's No Leaving Now už šla mimo mě (proč!?) a aktuální Dark Bird Is Home čeká asi podobný osud (proč!?). Tallest Man trpí paradoxem, který se objevuje zejména u písničkářů: všechny jeho skladby zní stejně, ale zároveň s "tou první" nejsou srovnatelné. Když něco v roce 2015 složí Motörhead, je to pecka, sere pes, že jen vykradou jedno z milionu svých best of. Ale na dylanovské scéně tenhle model nefunguje. Možná jsem moc přísná. Ale já bych chtěla, aby se mi to líbilo!

Nevím, jestli je Matsson aktuálně vousatý, ale vsadím boty, že William Elliott Whitmore je. Plnovousatý, možná? Na novince Radium Death skučí a vyje tak, že se všichni vlci stydí. A válí na banjo jako pán. (Tak jsem si ho vygooglila a vousatý je, byť decentně. A potetovaný je jako námořník. Mám na tyhle vlastnosti čuch.) "Hailing from a small town along the banks of the Mississippi River, Mr. Whitmore's experiences are steeped in the black Iowa dirt, the bracing punch of Kentucky whiskey, and the cold hard truths of life, love, and death."

Pokud nemáte problém s klony Buriala, doporučuju Volor Flex, projekt Alexe Frolova kdesi z Ruska. Album se jmenuje The Exclusives a narazila jsem na něj někde... u Rusáků, nepřekvapivě. Mám vyzkoušené, že jako kulisa funguje bezvadně. Jak už tyhle burialoviny mají ve zvyku. Lidi, co se v tom vyznají (třeba Jarda Petřík z Wave), by vám k tomu asi řekli víc, třeba i to, jestli je to dobré nebo špatné. Tracky s vokodérem bych na každý pád přeskočila.

A ještě jeden objev, lepší! Holka z Holandska, Kovacs, a schválně sem dávám video, ne soundloud, protože je cool. Deska se jmenuje Shades of Black, otvírákem je 50 Shades of Black a já jen doufám, že to nemá nic společného s Fifty Shades of Grey, ale bojím se podívat. Kovacs zní trochu jako motiv z Jamese Bonda, což je sympatické, ale možná je to jen tím, že písnička My Love sampluje Carmen. Teda aspoň myslím, že je to Carmen, ehm.

A nakonec, aby toho nebylo málo, protože toho je málo, vydal John Carpenter, ano, ten, desku Lost Themes. Pro milovníky soundtracků, zejména těch divných, by to mohla být zajímavá akvizice playlistu. Pravděpodobně na tom postavím jeden z nadcházejících Moonshinů. Tedy pokud se sejde víc filmové muziky. A co na to Hans Zimmer a trio Ryuichi Sakamoto - Illuha - Taylor Deupree? Příště. (Ježiš, prej krátce. Hrnečku dost! To je tou podsvícenou klávesnicí. Možná se díky ní vrátím ke grafomanství.)