PAF: pár postřehů (fading to mind of the media)

You thought it was an accident, a video glitch/ I did it on purpose though... it's nothing/ You don’t have bad Internet, I’m just datamoshing.

Tolik k úvodu. A teď pár drobků z toho, kde jste měli být a vnímat. Technooptimista a letošní „PAF kult“ Ernest Edmonds i ryze americko-globální nerd Takeši Murata si oba v rozdílném čase i kulturním prostoru cení a šlechtí hlavně proces generování obrazu počítačem a jeho přímé zaznamenání. Jeden na to šel v sedmdesátkách přes politicky vykleštěnou představu o Malevičově logice tvarů a struktur, druhý nedávno v NYC „drank too many beers“, jak objasnil Murata efekt rozklížení ateliérového videa. Slovy Edmondse „Shape, time and colour“.

Po loňské sekci věnované počátkům net artu (z časů, kdy se tomu ještě říkalo net art) se letošní sekce PAF ART stala stěžejní svým zacílením na vizualitu post-internetu. Sekce to byla „tekutá“ a proměnlivá hlavně převažujícím podtématem glitch artu, o kterémž se mohlo zdát, že jde o efektní podívanou, která je ale „so 2007“ - přežitou módičkou youtube videí. PAF tým v digitálním předvoji s Marií Meixnerovou ale dokázal tenhle dojem rozpustit.

Na papíře nenápadná spolupráce PAFu s internetovou galeriíí Fach & Asendorf se exploatovala v lekci interní vs. internetové blasfemie coby „online facebook performance“ Shitstorm on Newborn. Ať už fotobankové nebo přímo mateřské snímky novorozeňat dostávaly na pamětnou pomocí označování FB profilů net artové high society na jejich obličeji a následně frenetickou komentářovou a hashtagovou sprškou. Účinněji ve smyslu „přehlídky“ se vytříbený friendlist Oleho Facha a Kim Asendorf zúročil ve výživném promítání smyčky jimi kurátorovaných videí v Kapli Božího těla. Glitch už v podání dnešních „screen capture“ videí není jen efektní procesuální deformace předem nahraného videa, ale zavedená strategie, která obsáhne i hravě kritické ohledávání interface operačních systémů a jejich domnělé bezpříznakovosti. V kapli proběhlo hltavé přijímání podobojí očima - šokem z převedení ekvilibristiky březích Windows/iOs oken a splašených lišt z displeje na projekční plátno. Zakoušení možností interface v „zastření/rozčlenění/překrytí“ s jezuitskou architekturou plnou „sdružených pilastrů“ a jiného hypertextového štuku, za nímž dodýchával orkán Xaver.

Ernest Edmonds byl zastoupen i samostatnou vaporwave přednáškovou místností s instalovanou výstavou jemu vlastních interaktivních čtvercových polí, reagujících na pohyb lidí před plátnem. Výsledný efekt byl ale divácky příliš nepřímočarý, v mém případě došlo rovnou k podobnému nedorozumění jako v Muratově videu No Match.

Tahle post-Pěstební dělnice smyčka tvořila s protějším 3D videem vstup do sklepního prostoru konviktu - „Bílé nory“. No Match, video z osmdesátkové televizní soutěže běželo na vypouklé CRT televizi, která i bez obdržených 3D brýlí roztáčela v Bílé noře prostorový datamoshpit. Na klenbě stropu se totiž zrcadlově roztékala dvě opulentně glitchová videa s vsazenými, rovněž osmdesátkovými reklamami, pod nimiž se na plochém monitoru točilo zátišíčko známé z renderovacích orgií přebytku v Muratově klipu pro Problem Areas od Oneohtrix Point Never. Co je možné sledovat ve webové, kurzorem ovládané a živě „stříhané“ verzi klipu (který prý navíc měl původně být „hraný“, ale Warp Records neposkytli rozpočet na přebujelé internetové srandy), tak nabylo platnost i v pouhém procházení se po suterénním jekoru v Konviktu.

Zatiaľ čo ďalší zo zahraničných celebs Yoshi Sodeoka v Bielej nore vyglitchoval analógový obraz ženskej hlavy do nevzrušivého 3D-LSD spektáklu, v jednej zo zatemnených cimrí hornej časti jezuitského konviktu rozbil Tomáš Svoboda „Jednu vteřinu zo života Julie Roberts“. A to do statických sekvencií rozohratými pohybom diváka, omnoho viac intense feelings však poskytla projekcia Micheala Snowa. „Fetišisticky” 16milimetrová „kanadská undergroundová národná hrdosť“ Wavelenght (1967). Opojné zakúšanie priestoru v 45minutovej stopáži, fixne rámovaný pohľad do nešpecifikovaného bytového interiéru v štvrti SoHo, narušený len štyrmi charakterovými scénami. Pomalý zooming, prerývaný farebnými filtrami, a do telesných útrob sa zarezávajúce glissando elektronickej sinusoidy generátora. Snowova vízia „sumarizácie vlastného nervového systému, nábožensky ladených domienok a estetických idejí“ sa poddala logike hypermediácie v napätí pohľadu „na“ a pohľadu „skrz“ vizuálny prostor. Posledná sekvencia filmu je umocnená zoomingom a doslova utopením sa v morskej hladine na čiernobielej fotografii. Je to naplnenie deleuzovského kázania o vnútornom pohybe, prepadaním do vnútra rámu plátna, nekonečným fading to mind of the media.