Protokol: Islaja

Od severského folku k hravé popové psychedelii. Takovou cestu urazila Islaja, vlastním jménem Merja Kokkonen. Nyní v Berlíně usazená finská multiinstrumentalistka ovšem nerezignovala na stále přítomnou dávku podivnosti, kterou vnáší do skladeb minimalistických rytmů, vokálních experimentů a hlavně tajuplné atmosféry. O zatím poslední desce Tarantulla vydané v roce 2018 na známém labelu Svart napsal magazín UNI: „Řada skladeb se vůbec nedrží klasického písňového schématu. Spíše je podobná aktuálnímu snění Björk s tím rozdílem, že slavná Islanďanka své utopické sny zasazuje do přívětivých fiktivních krajin, zatímco Islaja to samé tvoří v sychravém severském prostředí s občasnou polární září nad hlavou.“ Islaju po šesti letech uvidíme sólově v Česku na akci Jednota Kalvárie.

První píseň, kterou jsi slyšela jako dítě, a stále si ji pamatuješ?
Vánoční skladba Tichá noc?

Jakou desku sis koupila jako první?
Take That & Party bylo první CD, na které jsem si ušetřila. Byla jsem poměrně mladá. Všichni okolo mě je milovali, tak si nejsem jistá, jestli to bylo moje vlastní rozhodnutí, nebo tlak okolí. Jakože byla to skvělá kapela, ne? Druhé CD jsem si koupila o rok nebo dva později a bylo to pravděpodobně Sister od Sonic Youth (poštou z USA) nebo From Her to Eternity od Nicka Cavea & The Bad Seeds. Desky byly drahé, takže bylo lepší si nosiče půjčovat z knihoven, z antikvariátů nebo od přátel. Ty pak cirkulovaly a každý si udělal kopii na kazetu.

Album, díky kterému jsi přežila dospívání?
Těch bylo tolik. Pořád jsem poslouchala hudbu a objevovala nové kapely a umělce. Měli jsme skvělou knihovnu hned u školy a taky pořady jako 120 minutes na MTV a další indie relace.

Zásadní koncertní zážitek mládí?
Lokální goth/punková kapela se ženou za mikrofonem, nepamatuju si už její jméno. Ale pamatuju si pocit „to bych mohla být já“, což bylo velké prozření. Pak jsem se snažila najít lidi, se kterými bych mohla hrát.

Které album tě donutilo začít tvořit hudbu?
4-Track Recordings od PJ Harvey, Debut od Björk a všechno od Marlene Dietrich.

Na kterou píseň nikdy nezapomeneš?
Na moji píseň.

Guilty pleasure?
Naprosto žádné!

Nejlepší album z posledního roku?
The Practice of Love od Jenny Hval.

Oblíbený obchod s deskami?
Digelius v Helsinkách.

Top 5 nejzásadnějších desek?
Řekla bych, že jsou to moje desky, protože slouží jako osobní deník a zpětně odhalují moji cestu z minulosti do přítomnosti. A vedou mě k budoucnosti.