RapRadar IX: Nečekané debuty a velká loučení

Podobně jako se začínajícím jarem začínají vykukovat první květy, tak ani na hudebním poli není nouze o zajímavé přírůstky. V době, kdy má většina obyvatel západního světa více času na poslech nové hudby než kdykoli dříve, by byla škoda je minout. Prvním z nich je pátá a údajně poslední deska Die Antwoord pojmenovaná House of Zef. Yo-landi a Ninja naplnili plán, já se nepřestávám kochat.

Nejpřekvapivějším oznámením poslední doby bylo, když svůj debut potvrdil Jay Electronica. Je dobrým zvykem o něm mluvit jako o nejvíce enigmatickém rapperovi poslední dekády a v zásadě lze proti tomuto tvrzení jen těžko co namítat. Jediná dosud vydaná mixtape je takřka třináct let stará, k tomu lze připočíst už jen tři singly a několik zdánlivě nesouvisejících hostovaček během poslední dekády, čímž se autorský účet uzavírá. V době, kdy předlouho očekáváné album už zmizelo i z témat permanentní zákulisní šuškandy, Jay Electronica překvapil i hrstku skalních. Ohlášky zněly impozantně: deska nahraná během čtyřiceti dní a čtyřiceti nocí za pomoci Jay Zho. Jestli někdo čekal komplexní nahrávku s dotaženou produkcí, jednotící myšlenkou a vycizelovaným zvukem, dostal pořádný facepalm. Album zní jako nezávazné jamování dvou starých známých, kde navíc oba hrají stejně důležitou roli. Koncept? Zapomeňte. Hloubka? Útržkovitě. Co ovšem nedokážu pochopit už vůbec, je zmíněná Jay Zho účast, jelikož je ho všude plno a patří mu i první rým desky. Proboha, co to je za autorský debut? Deska sama o sobě není špatná, ale stála za deset let čekání? Těžko. Bude někdo zvědavý, až Jay Electronica ohlásí další projekt? Škoda, byl to můj černý kůň.

Zpátky k albové úrodě. Další debut poslední doby má na svědomí Zebra Katz a i u něj to zní zvláštně, jelikož se na scéně pohybuje osm let. Deska Less Is Moor je určitě lepším první zářezem než v případě Jaye Electroniky a Zebra Katz na ní servíruje žánrovou koláž kořeněnou hereckým naturelem, výstředností a originalitou. Není to deska, na kterou si nutně vzpomenete ještě za několik let, ale byla by škoda nechat jí proplout. Už jen proto, že sousloví „Zebra fucking Katz“ z hlavy jen tak nedostanete. Pokud vás překvapilo brzké vypadnutí jiného queer rapera Cakes da Killa z talentové soutěže Rhyme & Flow (recenze již brzy v tištěném Full Moonu), smutek patrně zacelilo jiné zajímavé jméno queer scény, Yves Tumor. I tomu je blízký žánrový eklektismus a navíc má jedinečnou schopnost přesazovat známé melodie do nových konceptů, což společně s neúnavným experimentováním dělá z desky Heaven to a Tortured Mind jeden z nejzajímavějších titulů roku.

Deska Græ Mosese Sumneyho byla v jistých kruzích očekávána s možná až nekritickým nadšením. Těmi kruhy myslím především návštěvníky jeho pražského koncertu. Hudební samorost nezklamal, jemné melodie, medový hlas, charisma a řada dalších věcí, na které pár řádku nestačí. Desku si pusťte, v klidu, doma a nenechte se rušit.

Co Childish Gambino? Údajně poslední album Donalda Glovera pod tímto pseudonymem už je taky venku a nese název 3.15.20. Nejprve se objevilo na webu jako dlouhohrající smyčka. Přes noc vzbudilo rozruch, aby vzápětí zmizelo a vyšlo o pár dní později standardní cestou. A jaká je to deska? Vlastně pořád nevím. Na první dobrou je to nahrávka originální, epická až místy teatrální a počítám, že na několika místech se sama záměrně shodí, aby tenhle dojem podkopala. Na to poslech v autě nestačí.

Pokud byste místo tekutých písků hudebních experimentů měli pod nohama raději pevnou rapovou půdu, stojí za pozornost novinka Eternal Atake, kterou natočil rapper Lil Uzi Vert a která byla mezi zastánci trapové ortodoxie toužebně očekávána. Expresivní dikce a často až maniakální tempo se neutápí v autotuneové onanii a sází na nekompromisní energii. Na to, že jsem nikdy nevěděl, proč jej poslouchat, je tady důvodů více než dost.

Slyšeli jste někdy alias Sada Baby? Já poprvé nějaký měsíc zpátky, ale od té doby jsem asi žádné jméno neotočil víckrát. Iniciačním momentem byla účast v pořadu The Cave, kde producent Kenny Beats dělá na míru beaty hostům, které si v rámci dané epizody přivede do studia. Potom, co Saba Baby v nahrávací budce sežehl mikrofon nezastavitelným proudem energie, bylo jasné, že šlo o jedno z nejlepších vystoupení celého pořadu. Zároveň je Sada extrémně aktivní a tracky chrlí s denní kadencí. S fanoušky však hraje na schovávanou a jeho Spotify katalog určitě nelze považovat za definitivní výčet, pro některé kousky je třeba se vypravit i dávno zapomenutých míst internetu (například mixtape portál DatPiff). Sada Baby je příjemně agilní a agresivní skřet a kromě toho taky génius.

Být hudební fanoušek a neznat Ricka Rubina, to je něco jako fandit boxu a neznat Mikea Tysona. Rubinovi je poslední roky nejlépe v roli mentora a možná nejlépe o tom svědčí jeho epické rozhovory, v nichž na zahradě svých studií Shangri La hostí nejzajímavější jména hudební scény. Je zajímavé pozorovat, jak se v Kendricku Lamarovi nebo Pharellu Williamsovi tváří v tvář vousatému bardovi probouzí přirozená pokora a začínají mluvit o těch nejhlubších sedimentech vlastních myslí. V době zavalení absurdním množstvím videoobsahu se jedná o zenový moment. Nejlepší hudební rozhovory na světě? Teče voda z kopce?

Kromě Rubinových rozhovorů mám upřímnou radost také z renesance Huga Toxxxe a Jamese Colea, dvou českých rapových veteránů. Nečekali byste, že je možné, aby scénu mladých pušek ovládl interpret, který je na scéně posledních dvacet let. A navíc s deskou, která je zvukovou branou do paralelního vesmíru, o jehož existenci doteď většina fanoušků nevěděla. Úspěch mu patrně vlil další energii do žil a poslední dobou padají z Toxxxe nové tracky v pravidelném rytmu a karanténa ještě akcelerovala tvůrčí elán. To samé lze tvrdit o jeho večném parťákovi Jamesi Coleovi. Deska Money Rain Dancer spadla bez větších ohlášek z čistého nebe a do konce roku jsou v plánu ještě dva projekty. Tohle není nic pro rapové začátečníky, ale pro skalní, kterým krysoryba přijde jako normální slovo.

Bonus
Country, rap, pocity, pohledy do hlavně, láska a léčba šokem. Neuchopitelné, fascinující, absurdní a samozřejmě virální. Vysvětlivek ja na webu dost.

RMR - Rascals