Články / Sloupky/Blogy

Rejžák #15: Hýkání jako běžný stav vědomí

Rejžák #15: Hýkání jako běžný stav vědomí

blueskin | Články / Sloupky/Blogy | 25.05.2016

Není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Staré pořekadlo platí pochopitelně i na náš kritický klub, což se projevuje tak, že se hodnocení nezřídka pohybuje mezi oběma extrémy. Travalo ale patnáct dílů, než si nějaká skladba vysloužila body po celé škále. Než se k ní ale prokousáte, čeká vás trassexuální gangsterská lovestory v podání Mykkiho Blanka a Woodkida, klavírní folk Dětí mezi repráky či somnambulní divnopop Deerhoof, který v Karlovi Veselém probudil (a zase uspal) jeho vnitřního Japonce.

Hodnocení je na škále 1 - 5. Čím větší číslo, tím lepší hodnocení. Nula je pak výrazem naprostého nezájmu či přímo odmítnutí ze strany dotyčného hodnotitele.

1) Mykki Blanco feat. Woodkid: High School Never Ends


karl: Mělo to být shakespearovské drama a je to spíš natahovaná soap opera. Čekáte, že přijde nějaké vysvobození, nějaký refrén nebo aspoň háček, ale místo nich přijdou jen smyčcová preludia z respíria. (1)

lenka m: Mě to akorát neskutečně otravuje. Možná že je na vinně hýkavé cosi, co vydává na konci fráze. Nebo že nevnímám vůbec žádnou strukturu. Zajímavou melodii. Něco. Nevím. Nazdar. (0)

maxim: Na tom je špatně už to, že to chce být shakepearovské drama… Jako když si spravujete péro do těsných kalhot nebo neposlušné kalhotky. Pěkně vymyšlené, nasnímané i nastříhané, chronologie na slušivý kabátek. Rozumím patosu i hltavému sexu, romantice. Jen je to poněkud očekávatelné. Vysvobození nečekám, Woodkid mě nesere, jak bych čekal, hýkání beru jako běžný stav vědomí. (4)

jakub: Těším se na film American Honey od Andrey Arnold. Šeď a bezvýchodnost anglickejch sídláků zachytila ve Fish Tank krásně a to samý se jí, aspoň podle ukázek a ohlasů z Cannes, podařilo i s americkým zapadákovem. Umím si představit, jak tam tohle zahraje, když bude Shia LaBeouf zrovna blejt na hajzlu. To je lichotka špinavýho realismu. Jinak k Shakespearovi mám stejnej vztah jako W. S. Burroughs, takže bohužel. (2)

blueskin: Už jsem si myslel, že je to obdoba písně Vybika od tragicky nedoceněné kapely Vobezdud. Ono je to ale přitom zase o drogách… Proč jsou ale v klipu ty náckové? Nebo to nejsou náckové? Jasný případ toho, kdy mnohovýznamovost dokáže zastřít původní záměr. Nejlepší drogovým songem je stejně Special K od Placebo: “No hesitation, no delay/You come on just like special K/Just like I swallowed half my stash/I never ever want to crash.” (3)

2) Miles Davis & Robert Glasper: Maiysha (So Long) (feat. Erykah Badu)


lenka m: Zkoušela jsem si oblíbit nové album Erykah Badu, ale nepodařilo se. Maiysha je oproti němu příjemné pohlazení. (3)

karl: Víc metahrátky s Milesovým odkazem než přímý tah na bránu, který bych od Glaspera čekal. Kavárenská hudba už dlouho nezněla takhle sofistikovaně, ale pořád je to jen kavárenská hudba. A Erykah snad ještě nikdy nezněla tak letargicky. (3)

maxim: Pěkný příspěvek do šuflete „líné vály“. Tohle pošlu ségře, ta umí tančit na půlměsíce. (3)

jakub: Slyšet tohle ve dveřích kavárny, je mi jasný, že flat white nedostanu. Illy, sušenka a Erykah Badu. Ale tak já sem vybíravej, přezíravej a vůbec tak trochu jednodušší. Dyť mám Milese Davise nejradši v tý písníčce od The Gaslight Anthem. „Like Miles Davis, I've been swayed by the cool / There's just something 'bout the summertime, there's just something 'bout the moon.“ (2)

blueskin: Líbí se mi, jak se slovo „sofistikované“ dokáže mrknutím oka proměnit z komplimentu v urážku. Tohle je pro mě přesně v tom prostoru, který připouští obě varianty. Nepochybuju, že do toho dali všichni zúčastnění celé své srdce, jenom to moje se jim tentokrát zasáhnout nepodařilo. (2)

3) Děti mezi reprákama: Punk de blonde


jakub: Nedávno jeden fanoušek Marka Kozeleka nahrál EP plné písniček, které znějí přesně jako Sun Kil Moon. Bylo to udělané tak dobře, že jste to v první moment neměli šanci poznat. A já teď nevím, jestli bych poznal, kdyby Punk de blonde bylo něco podobnýho. Ale není to nakonec jedno, když hipstři našli svýho Honzu Nedvěda? Ne vážně, já bejt okatá prodavačka uzenin Pavlínka, pouštím si Punk de blonde při každý přestávce na cígo a osnuju plány, jak se s Dominikem v tý Krymský jednou přece seznámim. (4)

karl: Zajímavý střet Aid Kidových kytar a Domingova hlasu, v němž písničkář se svojí šeptandou bohužel tahá spíš za kratší konec. Ten závěr je ale vyloženě euforický. (3)

lenka m: Asi není dobře, že od poloviny nerozumím zpěvu. Ze začátku Psí vojáci a pak celé nějak vyšumí. Vůbec nevím, o čem to bylo. (2)

blueskin: Jako instrumentálka by to bylo skvělý, takhle to ale sráží naprostá nesrozumitelnost textu, o který by, předpokládám, mělo jít v první řadě. Jak zpívají Grizzly Bear ve skladě Colorado: „Whatnowwhatnowwhatnowwhatnowwhat?“ (2)

maxim: Snažil jsem se opravdu dlouho, ale nevěřím tomu ani civilní promluvu/text, ani gradaci. Cestu vlakem cítím dobře. (1)


4) Deerhoof: Criminals Of The Dream


maxim: Zvláštní houpačka. Jako nasrání před milováním. (3)

karl: Můj vnitřní Japonec se u toho chvíli usmívá a pak ale jde spát. Nakonec je to písnička o snech, ne? (3)

lenka m: Co se tady po mně vůbec chce?! (x)

jakub: Já bych tu Lenčinu otázku s dovolením zasadil do příběhu. To se takhle jednou nad ránem vracím domů ze svých bakchanálií a před barem vyslechnu zarputilý hovor dvou dívek: „Víš, co nesnáším? Takový ty lidi, co se jich zeptáš - myslíš si že mám velkej zadek? A oni ti řeknou že néé a pak za tvejma zádama říkaj - ta má ale velkej zadek!“ Někdy je interakce zhola nemožná. Není to ničí chyba. (3)

blueskin: Jsou divnosti, které jsou roztomilé, ba i sexy. Pak jsou ale ty druhé, u kterých nevíte, netušíte, nechcete. Nebo vlastně chcete: utéct někam hodně daleko, kam za vámi tyhle divnosti nemůžou. (1)

5) Yak: Smile


jakub: Rád si od progresivních kritiků (nejvíc je teď asi Pepa Vlček) přečtu o ANOHNI, Jamesi Blakeovi nebo Chance The Rapperovi, ale tím končím. Těmhle umělcům s prstem na tepu doby prostě moc nerozumím. Asi sem se blbě narodil. Asi určitě, když sem v roce ‘97 poslouchal Damiens. Mrzí mě, že už nebudu mít šanci jít na koncert The Make-Up, Royal Trux nebo Jonathan Fire*Eater a asi právě proto mě pořád bavěj kapely, u kterejch cejtim, že vycházej z těch samejch pohnutek, ze stejný surový energie a psychotickýho napětí. (5)

blueskin: Klíčové slovo je tu „autenticita“. Tohle prostě není žádný revival, to je jasný. Už si nepamatuju, kdo si přál, aby se v Rejžáku dočkal hodnocení přes celou škálu, tak tady to je: (4)

lenka m: Brala bych jako celkem příjemnou kovbojku, kdyby na závěr nedostal epileptický záchvat. Tím skočil rovnou šipku do puberty. (2)

karl: Zapomenutá b-strana Dinosaur Jr. ze začátku devadesátek? Sorry, ale kapely s podladěnýma kytarama neposlouchám od roku 1997. (1)

maxim: Podladěné kytary poslouchám od roku 1997. Jen ten vokál je jako horké kaštany v hubě. Nebo koule. (3)

Info

Martin Zoul - blueskin
Karel Veselý - karl
Jakub Peřina - jakub
Lenka Marie Čapková - lenka m
maxim horovic - maxim

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

5 zimních písniček pro tichou noc podle Full Moonu

redakce 22.12.2024

Dá se u nich rekapitulovat celý rok, stejně jako celý život, můžete být trudní a veselí a nejlíp všechno najednou.

Šejkr #145: Peříčka

Michal Pařízek 13.12.2024

Nikol Bóková vydává svoje Feathers zítra, dneska večer na Radiu 1 si dáme jednu ve světové premiéře. Feathers, peříčka.

Proč je jetel špatným křesťanem? Protože si nepřeje být spasen. (Gurumánie)

Minka Dočkalová 12.12.2024

Hra o čtyřech hercích není pro divadelní uskupení Bazmek entertainment nic neobvyklého, prvek interaktivity mě děsil jen zpola, i když LARPy spíš nemusím.

Preview: Le Guess Who? 2024

Maria Pyatkina, David Čajčík, Michal Pařízek 29.10.2024

Pokud někde objevovat, tak právě tady. Vybíráme z napěchovaného programu devět jmen.

Šejkr #140: V obraze

Michal Pařízek 04.10.2024

Dneska v osm večer na Radiu 1 spolu s Angeles Toledano, Melike Şahin, Autumnist, Juliánem Mayorgou nebo Cindy Lee. If You Hear Me Crying… leave me alone.

Šejkr #139: „I’m sure we’re not the only ones“

Michal Pařízek 20.09.2024

Šest dní u moře uplynulo tak rychle, že jsem se ani neotočil, a určitě nejen proto, že tam bylo 15 stupňů. Ale ve stínu toho, co se dělo/děje tady, už…

Šejkr #138: Prsten

Michal Pařízek 06.09.2024

Okruží severu sedí kolem mozku pevně a (možná) napořád, podobně jako prsten, který mám na prstě snad po třiceti letech. Přišel ke mně před Rouge, komu tak asi patří? Forget…

Tak daleko, tak blízko: Mario „Dust“ La Porta (Psychopathic Romantics)

redakce 29.08.2024

Mario „Dust“ La Porta si zařídil svůj bar, aby se měl kde zašít, taky si tam hrává. A se svojí kapelou jezdí po světě. Přijedou i do Kaštanu.

Šejkr #137: V přízemí

Michal Pařízek 23.08.2024

Štvanice minulý pátek hořela. První pražský Underground Overtake se povedl náramně, atmosféra euforická a velká stage, která u Bike Jesus vyrostla, byla zatraceně funkční i slušivá.

Válová a Janáček, abstrakce na třetí

Veronika Mrázková 13.08.2024

Současně je právě marnost a nevědomost, kde začít a kde skončit, vzrušující. Tlumí racio a vynucuje si takové oddání dílu, které se obejde bez faktického výkladu či pointy.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace