Up the (Pussy) Riot! Aplaus pro řeholnice ženského punku

Wear a dress
Cut all your hair off
Hug a slamdancer
Organize a protest
Ride a motorcycle
Get a tattoo
Bake a pie

Kapely Bikini Kill, Heavens to Betsy, Bratmobile, labely Kill Rock Stars, K Records a fanziny Girls Germ nebo Riot Grrrls rozkmitaly na začátku devadesátek hnutí, které pobublávalo už léta předtím. V podzemní punkrockové scéně americké Olympie chytly riot grrrls nástroje a nabroušený jazyk, a převrátily tak tamní genderovou hierarchii na hlavu. Narozdíl od feminismu 60. a 70. let se ovšem nejednalo jen o iniciativu „middle-class bělošek“, které sdílely společné politické ideje a domáhaly se změn přístupu k práci a rodině, ale šlo o rovnoprávnost na všech úrovních bez ohledu na etnickou, třídní nebo jinou rádoby tradiční společenskou příslušnost. Snahy o pozitivní změnu, o sklepnutí hřebínku maskulinním ignorantům a otevření prostoru pro dosud tichou a podceňovanou ženskou skupinu doprovázely na hudebním poli zlost a hlasitý křik. O mapování zdánlivě okrajového fenoménu se pokouší i film režisérky Kerri Koch.

Don’t Need You je klasický hudební dokument, kde nezáleží na tom, jak se z určité perspektivy předložená skutečnost jeví (jako tomu bylo v minulých číslech např. u Fugazi nebo Laibach). Forma a obsah nejsou na stejné lodi. Nejde o formálně fantastickou podívanou, ale o obsah, historii, zpovědi svědků, samozvaných expertů a aktérů reálií. Film není nijak ozvláštněn a při nezájmu o téma může svojí edukativní rétorikou k smrti nudit. Stejně tak se v něm dá dlouze šťourat, protože nikdy objektivně neukáže všechno, co by ukázat měl (ačkoli se snaží).

Don’t Need You: The Herstory of Riot Grrrl vypadá jako archiválie o zrodu subkultury riot grrrl a není mezi naznačeným typem dokumentárních děl žádnou výjimkou. Torzovitě vysvětluje co, kde, proč a jak, s jakými následky a peripetiemi – problém spočívá ve snaze sdělit příliš myšlenek najednou. A rozčlenění obrazu do dvou a více oken a prokládání rozhovorů prostřednictvím rudě zabarvených manifestačních hesel pochopení neusnadňuje.

Téma feminismu v umění jde snadno napadnout a chybně vykládat, zvláště pokud se informace o něm zhušťují, znejasňují anebo logicky oklešťují a dramaticky zjednodušují. Dokumentární film, který chce představit konkrétní fakta a závažné události, musí se svody k manipulaci vytrvale bojovat. V případě riot grrrls, které se s redukováním na ufňukané oběti, frustrované holčičky a podobně stereotypizované figury od začátku vypořádávaly, je překvapující, že se nedaří takovému zjednodušení vyvarovat. Například na přímočarou pasáž o násilí na hardcoreových koncertech, které všem grrrls pilo krev (navíc na nich často sloužily „leda jako coat hanger“ někde daleko od kotle), navazuje Allison Wolfe z Bratmobile, když uvádí trauma, které zažila s rodinou a svým agresivním přítelem. Podobné příběhy s pomyslným podtitulem „Naše mládí/dětství“ vyprávějí i další aktérky, což je přinejmenším klišé.

Dokumentu Don’t Need You by slušela trojnásobná stopáž. Jde jen o instantní úvod a není lehké zorientovat se po svižných výpovědích prominentních riot grrrls v hlubších pohnutkách, které je vedly k dívčí hudební revoluci.

Raritní videa prvních koncertů Bikini Kill a Heavens to Betsy mají své kouzlo a Ian MacKaye, promlouvající jako velký fanda a propagátor riot grrrls, jakbysmet. I díky jeho postřehům ve filmu nezaniká fakt, že tento fenomén není postaven jen na feminismu. Ale jak už tomu bývá, dezinterpretací v mainstreamových plátcích se rebelujícímu hnutí dostalo negativního mediálního obrazu.

Energie, kterou grrrls napumpovaly do křečových žil tehdejší mužské hardcore scény, byla neodmyslitelně prostoupena DIY étosem. Nadšení a seberealizace plus hraní, protože chceme a máme na to právo jako kdokoliv jiný, naznačují nejjasnější obrysy, jak zlobivé holky identifikovat. Velké zásluhy na celém poprasku mají Kathleen Hanna (Bikini Kill) a Allison Wolfe (Bratmobile). Aplaus pro řeholnice ženského punku.