Články / Reporty

Rozinkové bombardéry, pražská šunka a bílé i černé kněžky (Tempelhof Sounds 2022)

Rozinkové bombardéry, pražská šunka a bílé i černé kněžky (Tempelhof Sounds 2022)

Vojta Chmelík | Články / Reporty | 14.06.2022

Když byl loni ohlášen nový festival s headlinery Muse a The Strokes na letišti Tempelhof, poskočil jsem radostí. A rovnou schytal od blízkého okolí narážky typu: „Jo, tam musíš, kámo. Protože tohle už nikoho jinýho nezajímá...“ Ale no tak, elektro, house a techno není všechno, berlínští přátelé, a pokud chováte patologický despekt ke kytarám, v pořádku, ale je to vina kytar?

Plocha bývalého letiště Tempelhof se v minulosti jako místo pro konání velkých festivalů (např. berlínské Lollapaloozy) příliš neosvědčila, prostor není nijak členitý, aby se pódia přirozeně oddělovala, stín tu prakticky nenajdete – což je samozřejmě u podobně situovaných festivalů běžné, ale zde na omezené betonové planině je situace extrémní. Na druhou stranu má celý prostor nepopiratelný genius loci. Výrazně tudy prošla historie 20. století, nejslavněji asi za blokády v letech 1948-1949, kdy tu přistávaly tzv. rozinkové bombardéry, zásobující izolovanou západní část města.

Po cestě z U-Bahnu Platz der Luftbrücke, pojmenovaném právě podle leteckého mostu, pozoruji povědomou scénu, jak se jeden hlouček lidí přidává k druhému, pak k dalšímu a postupně se tvoří dav mířící za zvukem hudby. A až v tuhle chvíli mi dochází, že tohle je můj první festival po třech letech, po covidu. Těším se, ale zároveň jsem trochu nervózní…

U STÁNKŮ

Do areálu jdu akorát, začínají belgičtí Balthazar. Přiznávám, že po odmlce po albu Thin Walls a odchodu houslistky a vokalistky Patricie Vanneste se moje oddané fanouškovství ochladlo. Odklon od folkového k sofistikovanějšímu a vycizelovanému zvuku s vlivem soulu mi nesedl, i když objektivně jsou alba Fever a Sand skvělá. A jak je vidět, fungují skvěle hlavně naživo, kdy groove může obzvlášť vyniknout a dokáže roztančit i publikum vystavené žáru brzkého odpoledne. Je dobře, že je ústřední duo Deprez-Devoldere zase spolu. A velkou dávku pozornosti si bere i nový člen, multiinstrumentalista Tijs Delbeke, který dokáže během jedné písně vystřídat tři ze čtyř nástrojů, které obsluhuje (klávesy, housle, kytaru a dokonce pozoun). Vrcholem koncertu je několikaminutový syntezátorový duel v písni Fever.

Kolem pódia, kde začínají My Ugly Clementine, procházím jen ze zvědavosti, baví mě jejich název. A zůstávám. Queer-femi-indie-rockový kvartet je přesně to, co potřebuju. Co svět potřebuje. Texty plné feministických motivů o rovnosti a emancipaci, hudebně mezi Warpaint a ranými The Strokes, estetika přímo punková. A mezi písněmi průpovídky o tom, jak jsou cis muži otravní a směšní, když se jim, profesionálním hudebnicím, snaží vysvětlit, jak se používá nástrojový kabel. Jen houšť a větší kapky! Jako ultimátní empowerment statement zaznívá akustický cover popiny Unwritten od Natashy Bedingfield.

Freya Ridings, popová zpěvačka a písničkářka s hlasem podobným tomu, který vlastní hlavní hvězda dne Florence Welch, se proslavila především klavírními baladami, které se tu a tam objevovaly v britských televizních programech. Mě si získala tanečnějším singlem Castles, který jsem si pouštěl až dvanáctkrát denně. Vystoupení bohužel provází kontinuální technické problémy, od utlumeného zpěvu přes neustále vytrhávaný kabel z kytary. Samotný set navíc vyznívá unyle, jedna balada střídá druhou… Až nakonec přichází spása v podobě závěrečné písně, hitu Castles. Živě je ještě silnější a emotivnější.

Na hlavní stagi navazují severoirští Two Door Cinema Club, představitelé generace kytarové hudby, pro kterou se začaly na přelomu první a druhé dekády nového milénia používat škatulky „nu-rave“ nebo „dance-punk“. S kytarami proklatě vysoko otevírají singlem I Can Talk z první desky Tourist History a přikazují tanec. Sází jeden banger za druhým a nenechají publikum vydechnout. A během písní, kdy Alex Trimble odkládá kytaru a věnuje se pouze mikrofonu, si člověk může všimnout, že je to nad očekávání brilantní zpěvák. Po setu Two Door Cinema Club vypadám a cítím se jako pražská šunka u stánku na Staromáku.

HELE, TEN JE…

Petea Dohertyho, enfant terrible a jednoho z nejcharismatičtějších umělců britské kytarové scény posledních třicet let, jsem viděl naposled v roce 2013 s Babyshambles v Lucerna Music Baru. Tenkrát prý v backstagi seděl za svým stařičkým psacím strojem, z jedné strany lahev kořalky, z druhé hromadu kokainu. Od té doby se podle všeho změnila spousta věcí – mimo jiné prodělaná a snad první úspěšná odvykačka a reunion a nové album s The Libertines. Nyní se Doherty přestěhoval do Francie a, jak říká, místo drog si ulítává na francouzském sýru.

The Libertines otevřeli svým prvním singlem What a Waster, následovaným titulní písní debutu Up The Bracket. Můžu si dělat legraci z toho, že Doherty přibral a Carl Barat přemotivovaně poskakuje kolem a pozérsky si dává cigárko a panáka a sklenici pak ostentativně odhazuje v dál. Ale ta energie a chemie tam pořád je, což dokládá několik moshpitů pod pódiem. Pohlednici z tohohle koncertu domů posílat nebudu, ale Can't Stand Me Know nebo What Became of the Likely Lads jsem jednou naživo potřeboval zažít.

Letmo se jdu podívat na běloruské Molchat Doma, miláčky berlínských goths. Je to tak trochu povinnost, jejich notoricky známý obal desky Etazhi s obrazem slovenského brutalistního hotelu Panorama nám ostatně visí doma na zdi. Jen celá scenérie v slunném podvečeru, s publikem ve třpytkách, festivalových kloboučcích a barevných outfitech, od kterého je občas slyšet „hele, ten je jak Nick Cave“, působí trochu komicky.

O půl deváté na hlavní pódium přitančí bosá kněžka v bílých rozevlátých šatech. Následující půl druhé hodiny je zážitek z jiného světa a těžko se popisuje. Florence + the Machine zpívá i těm, co se usadili na louce za plotem areálu a poslouchají ji ve světle dorůstajícího měsíce.

(pokračování příště)

Info

Tempelhof Sounds
10.-12. 6. 2022 Tempelhof, Berlín

foto © Kathi Sterl

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Siluety v propasti (Macocha & Co.)

Marek Hadrbolec 16.09.2024

Svítí tu bílý nápis Macocha, do uší se dere agresivní zvuk kytar a zpoza bubnů zběsile tepe srdce rokle.

Priestor vypĺňa prázdno (Festival Priestor 2024)

Mimi Filova 12.09.2024

Samotná cesta na miesto činu, iba na skok z autobusovej stanice, ktorá je súčasťou skanzenu rozpadávajúcich sa slovenských staníc, predpovedá festival...

(v)lomený zen (Lofofora Lom)

Jiří Přivřel 12.09.2024

Vodomil, GbClifford, ježunka, Gnäw, kuňka, Šimanský & Niesner... sobota u vody.

Drásající vzpomínka na Senyawu (Senyawa-X)

Václav Valtr 10.09.2024

Očekávání bylo poněkud zkaleno, když přišlo oznámení, že vokalista Rully Shabara nedostal vízum a Senyawa bude vystupovat jen v poloviční sestavě. Ta měla eso v rukávu.

Epická slavnost na Bojišti (Battlefield Rituals)

Václav Valtr 09.09.2024

Heilung moc dobře vědí, co dělají, a tak pokud se cynickému divákovi občas honilo hlavou, že jde o show hlavně na efekt, záhy na to zapomněl, protože jen seděl a…

Čtyři dekády neslábnoucího chaosu (Mayhem)

Dantez 08.09.2024

Po krátkém tichu přechází chladná modř do krvavě rudé, nejde přitom o velebení někdejších krví brocených činů. Poslední fáze patří Deathcrush, první nahrávce Mayhem.

Kdo je vůdcem karavany (Tinariwen)

Akana 08.09.2024

V jednu chvíli na pódiu kvílí a cvrliká i pět nástrojů najednou a jako nerozborné spřežení vytváří plný, a přece vzdušný sound, v němž si kytary nijak nepřekážejí.

Experimenty v času a prostoru (Moody Moon Noize 2024)

Filip Peloušek 04.09.2024

Není tajemstvím, že na Moody Moon Noize hrají prostory stejně významnou roli jako to, co se v nich odehrává. „Kdybych neměl fotky, nevěřil bych, že se to stalo.“ My taky.

S detskou radosťou (PJ Harvey)

Michal Berec 25.08.2024

Vystupujúc na zastávke Zitadelle berlínskeho U-Bahnu si všímam chlapíka, ktorý otvára fľašu piva o automat na lístky.

Prach, slzy a odposlechnuté konverzace (Sziget 2024)

Kristina Kratochvilová 16.08.2024

Název nevymysleli marketéři, ale návštěvníci, v komentářích na sociálních sítích se objevoval tak často, až ho organizátoři přijali za svůj.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace