Sacrum Profanum - (ne)pohodlné meziprostory

Před pěti, deseti lety bylo Sacrum Profanum festivalem, který představoval jistoty přístupnější moderní klasiky (Reich, Penderecki) a doplňoval je velkými jmény alternativy (Aphex Twin, Kraftwerk), festivalem, který doporučoval průvodce National Geographic po Krakově. Od té doby ale záruky příjemného kulturního zážitku padly. Loni změnil festival kurátora a letošní téma „diskomfortní zóny“ dovršilo přerod v mnohem odvážnější akci. Sacrum Profanum vykročilo do meziprostorů. Cíl? Nabourat hranice světů, ukázat, jak blízko má komponovaná hudba k současnému experimentu i popu. Rozepnout knoflík u košile, vypustit nekonečné vytleskávání a desetinásobné uklánění, uvolnit nabubřelou atmosféru.

Dát alternativcům k dispozici orchestr: Post Indie Classical. Exkluzivní kompozice zajímavých osobností byly jedním z lákadel festivalu, který tady zariskoval s plným vědomím možného neúspěchu. Kompozice těžkých vah experimentálního metalu následně spíše selhaly: Aaron Turner (Isis, Sumac, Old Man Gloom) a Faith Coloccia (Mamiffer) se utopili v patosu, Aidan Baker (Nadja) bez shoegazového oparu vyzněl přímočaře a nezajímavě. Smysl pokusu dali až Finové Circle. V jejich podání nešlo o pokus složit klasiku, ale spíše podrýt výraz poměrně konvenčního orchestru natolik, aby zapadal do jejich hypnoticky humorného stylu. Mika Rättö a Jussi Lehtisalo – medvěd a Lenin, oba v saku a s metalovými pyramidkami – přivezli muzikál, kterému nikdo nerozuměl ani slovo. O to důležitější byla šílená gesta, choreografie a kamenné tváře mistrů.

Hudebně ovšem zcela podle očekávání kraloval Toby Driver, který má jak klasické vzdělání, tak dřívější zkušenosti s kompozicí. Poprvé uvedená Through the Arm to Magma jasně navazovala na jeho starší tvorbu, mnohem výraznější roli tu ovšem hrály bicí, které sekaly lyrickou, strohou a náročnou skladbu do jednotlivých frází. Driver jako jediný z programu pracoval s orchestrem jako se souborem jednotlivých nástrojů namísto zdroje jednotného zvuku a opět potvrdil, že jeho klasické kompozice přesahují světy rocku i vážné hudby. Hudební obdoba Borgesovy fantastiky?

fotogalerie z festivalu tady nebo i tu

Druhým velkým spojením světů bylo angažování kytaristů Stephena O’Malleyho a Orena Ambarchiho ve skladbách rumunských postspektralistů Any-Marie Avram (zemřela letos v srpnu) a Ianca Dumitresca. K orchestru hrajícímu rozbité disharmonické kusy však zapadli překvapivě dobře, jejich hutné party dávaly hudbě stabilitu, ale netrivializovaly ji. O’Malley se koneckonců v posledních letech o klasiku zajímá hodně a kvůli albu se Scottem Walkerem se dokonce naučil hrát podle not. Ne že by mu to tady mohlo pomoci, Rumuni používali velmi netradiční a volný zápis.

Kromě diskomfortů hudebních tu byly i ty posluchačské – absence struktury a cíle, harmonie a tonality. V sólových kusech se to pak obracelo paradoxně až do smířené meditace: ecstasy by exhaustion. Nakonec stejně jako u orchestrálního dronu – O’Malleyho vlastní skladby Gruidés nebo Occam Ocean královny žánru Eliane Radigue. Totální minimalismus, který po půl hodině vystřeloval do úplně jiných sfér myšlení, opět v dílčím naplnění hesla festivalu.

Na dlouhých skladbách stavěl i program zaměřený na pozapomenutého Julia Eastmana. Trojice skladeb Stay on It, Evil Nigger a Femenine představila Eastmana jako postminimalistu, kterému nestačí přesné reichovské vzorce. Nahradila je dekonstrukce a rekonstrukce fantastických melodických motivů a ohledávání vzniklého napětí. Zejména v 70minutové Femenine pak vznikl fluidní hudební objekt připomínající spíš trans improvizátorů The Necks než konstrukty newyorských titánů.

Předlouhé sety, rozbité skladby, prolínání světů... Experimenty s nepohodlím se naštěstí týkaly jen hudby, organizačně má Sacrum Profanum lidskou a přívětivou tvář. K ní si připočtěme vstřícný Krakov s výběrem malých piv a dobrého jídla, historickým centrem a živým židovským městem, ale také bizarní čtvrtí Nowa Huta, kde probíhá většina programu, s protijadernými sklepy pod každým domem a širokými ulicemi, ve kterých se měl rozptýlit jaderný výbuch, se socialistickými divadly a normalizačními hospodami, z nichž Lenin nikdy nezmizel. A doposud mám před očima bizarní činžák korunovaný nápodobou Wavelu – jak jinak než z raných devadesátek. Sacrum Profanum oproti spřátelenému konkurentovi Unsoundu ukazuje jak jiný přístup k hudbě, tak jinou tvář města, které jsou shodně chaotičtější, méně spolehlivé, překvapivější. Pro odvážné.