Šejkr na letisku #3: Malé ráje

Každý máme svoju vlastnú nirvánu, hlásal evidentně vlastnoruční nápis na plátěnce anonymní slečny z davu. Hezké i pravda. A také slogan, který festival Pohoda vystihuje vlastně ze všeho nejlépe. Kolektivní štěstí se na trenčínském letišti rozprostírá taky, ale ty malé, osobní ráje jsou přece jen trvalejší. Kolegové z Musicpress.sk poprosili o pár dojmů do mikrofonu, chválím a klaním se, marně hledám něco, co by se mi na Pohodě nelíbilo. Vlastně nevadí ani to, že jsem v tu chvíli měl za sebou hodinové brouzdání po areálu, protože mě z této části programu nic neoslovilo. Pohoda není o sprintu mezi scénami, i když se jich každý ročník pár stihne. Vlastně ani nevím, o čem přesně je, ale mám to tady rád.

Příjemné setkání s místním rodákem Martinem Turzíkem (Autumnist či Deadred records) přineslo kromě milé společnosti i několik zásadních zjištění, například to, že v Trenčíně stále ještě „jede“ manchesterská scéna a že Ian Brown je prý „místní modla“. Zpěvák Stone Roses zde vystupoval před několika lety, letos přijela jiná hvězda z anglického severozápadu – hubatý Liam Gallagher. Nechyběla vlajka Man U, drby věnující se excentričnosti někdejšího frontmana slavných Oasis (co by se asi tak stalo, kdyby Liam zjistil, že v oficiálním merchandise stánku prodávají dvě CD jeho nemilovaného bratra Noela?) a pochopitelně ani Wonderwall. O koncertě si přečtete jinde, zaslechl jsem pouze doznívající tóny závěrečné Champagne Supernova, mladá krev byla lákavější. Koncertům Shortparis a Kokoko! konkurence asi největší hvězdy letošního ročníku nijak neublížila.

Shortparis počtvrté a zase jinak, zajímavé. Pořád platí, že se mi na ně strašně špatně dívá a sympatie leží věru jinde, jenže energie a tlak směrem k publiku, který ruská pětice dokáže vyvinout, je svého druhu výjimečný. Dvacet výživných minut a tentokrát dokonce i pár pozitivních emocí a v jednu chvíli snad i náznak úsměvu na tváři frontmana. Nevídané, voják porušil soustředění. Na scéně EUropa ve stejnou dobu o úsměvy nouze nebyla, koncertní setkání s konžským kolektivem Kokoko!, o kterém jsem si z nějakého důvodu myslel, že je z Londýna, totiž působí jako gejzír endorfinů. Už poslech debutového alba Fongola, které vyšlo týden před festivalem, nenechá leckterého posluchače v klidu, ale to, co dokáže pětice ve žlutých pracovních oblecích předvést na pódiu, se jinak než neustálým tancem odměnit nedá. Štěstí, euforie a jeden z největších zážitků festivalu.

fotogalerii z poslední festivalového dne najdete tady

O další se nečekaně postaral nenápadný stánek s peruánskými specialitami. Anticuchos de corazon je podle obsluhy nejoblíbenějším pouličním jídlem v Peru. Těžko říct, každopádně grilované hovězí srdce si opravdu na každém festivalu nedáte. Předsudky stranou, je to delikatesa. Následné pátrání na internetu vede až do pre-kolumbijských dob a recepty vypadají až nečekaně jednoduše, tohle bude třeba osobně vyzkoušet. Ondřej vzpomíná na kapitána Beefhearta, vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby si tenhle volnomyšlenkářský požitkář vybral pseudonym právě na základě iniciačního gastro zážitku. (Nevybral, ale bylo by to hezké.) Anticuchos de corazon a třeba také tamales, směs pečenou v banánových listech, nabízelo bistro Sabor Peruano, které jinak najdete v Bratislavě. Dobré vědět.

Závěrečný den přinesl i krátkou, ale intenzivní přeháňku, která znamenala dokonce několikaminutové přerušení celého programu. Dešťovou chvilku jedině v Café Kušnierik, jako ostatně mnoho jiných hodin, svoje si vybrala únava i sobotní program, který byl ve znamení několika hodin volna a dvou zásadních střetů. Horší z nich přišel pár minut před jedenáctou, když ve stejný čas startovali Charlotte Gainsbourg, LIFE a Sudan Archives. Právě s kalifornskou umělkyní vlastním jménem Brittney Parks jsem tuhle intenzivní hodinu začal, před rokem a půl mě dojala skromným a intimním vystoupením v Utrechtu, tady působila jako někdo úplně jiný. Nesmělé děvče bylo pryč, místo něj publikum hypnotizovala vyzývavá bohyně. Kdy už bude ta deska, sakra? Z LIFE jsem stihl poslední čtvrthodinku, divoká a zábavná britská pankárna nezklamala ani tady, novinka s ironickým titulem A Picture of Good Health vyjde v září. Těšte se na ni.

Charlotte Gainsbourg zní alespoň podle závěrečných dvou skladeb mnohem tanečněji než loni v Barceloně, pořád ale platí, že minimálně vizuálně jde o famózní zážitek. Kapela včetně filmové hvězdy se skrývá za vzájemně se prolínajícími bílými světelnými rámy, krása zblízka i zdálky. Jednoduché, účelné a hlavně působivé. Nemohlo následovat nic jiného než vydechnutí u posledního poháru pArtisan Cru z produkce Slobodného vinárstva a poslední kávy (místní Coffee Sheep rozhodně stojí za ochutnání) a krátká zastávka před Garáží, kterou jsem konečně viděl otevřenou. Uvnitř řádili Small Town Life, zastavil jsem jen na chvíli, ale i tak to stálo za to. Svoje malé ráje si odnášíme s sebou.