Shilpa Ray: Holky, kurva, nejsou zdarma

Když poprchává, v jednom pokoji u dědy na chalupě spí dítě s horečkou a v dalším posté sledují Černé barony, nezbývá než spáchat rozhovor s Shilpou Ray na seníku. Přidáte-li k tomu dvojku červeného a cvrčky, zní to skoro romanticky. Tedy než zjistíte, že jste zapomněli na předvolbu. Energická americká zpěvačka s bengálskými kořeny a nakřáplým hlasem, který vám roztrhne srdce v půli, má ale pochopení. Mezi salvami smíchu si povídáme o tom, proč lidi nemají rádi ženy, jak se na novou desku Door Girl dostal rap, proč je lepší pracovat jako vyhazovačka než jako prodavačka, kdo stojí za videem k nejrokenrolovějšímu nápeku všech dob a proč se raději vyhnout dlouhému pobytu v New Jersey. (Naživo si s ní můžete popovídat 23. října na koncertu v pražském Futurum Music Baru.)

Do jaké míry by měl umělec skrze tvorbu vyjadřovat svůj postoj k záležitostem, které ho ve společnosti znepokojují? A je to tvůj případ?
Mám za to, že je to čistě na tobě – pokud máš tu potřebu, tak jistě ano, ale pokud ne, je to taky v pořádku. Je to otázka s otevřenou odpovědí, v podstatě se přece můžeš vyjadřovat k čemukoliv. Zvlášť dnes, kdy se odehrává tolik věcí, které zkrátka v pořádku nejsou. A taky se k nim řada lidí vyjadřuje, tvorba je způsob komunikace. Místo abys jen seděla s rukama v klíně a dělala, že se nic neděje. Ale dost umělců tyhle věci vůbec nezajímají a neinspirují je. To je přirozené.

Když jsi dělala na nové desce, ležel ti na mysli nějaký převládající pocit, emoce, idea?
Celá deska se vztahuje k místu, kde pracuju. Sedím u pódia a civím na bar, dobrých šest, sedm hodin v kuse, kontroluju vstupenky, občanky a všechno, co souvisí s povinnostmi vyhazovačky. A dbám na dodržování pravidel, což jsem si teda nikdy nepředstavovala, že budu dělat. (smích) Vlastně je to úlet, nikdy jsem samu sebe nechápala jako nějakou autoritu. Ale zkrátka to tak je, říkám jim, jaká jsou pravidla, a když je porušují, vyvedu je. Sedím a pozoruju lidi, jejich chování – takže část desky je o tom. Ta druhá se týká věčného rozporu mezi touhou tvořit a zároveň dělat práci, která tě živí. Jak je to vlastně bizarní stav a že pocity s tím spojené nejsou vždycky dobré. Věčná dichotomie mezi tvořením a prací, prací a tvořením. Část písní komentuje vnější svět, část mé vnitřní prožívání, mé vlastní chápání věcí a vnímání světa.

Takže hlavní hrdinkou desky Door Girl jsi ty…
No jo! (smích) Stvořila jsem alter ego. Je to fakt divné – když pracuju, jsem úplně jiný člověk, než když mám volno. Když jsem zamlada řádila po barech, byla jsem to já, koho občas vyhazovali, a teď musím to samé dělat já. Vtipný paradox. Dřív jsem dělala prodavačku třeba v obchodech s oblečením. To, co dělám teď, mi ale vyhovuje víc, protože můžu být na lidi hrubá. (smích) V newyorských obchodech s oblečením se musíš chovat uctivě i k těm největším kokotům.

Myslíš, že se někdy přiblížíme rovnosti obou pohlaví? Proč se tak bojíme říct chlapovi, co nám třeba nevyhovuje v posteli, proč nás svazuje řada pravidel mnohem víc než muže?
Je to o tom být opravdová. Myslím si, že už samotný fakt, že se o těchto věcech víc mluví – rozdíly mezí pohlavími, o tom, jak se s námi jako se ženami zachází, jak jsme utlačované –, je pokrok. Nepamatuju se, že bych vedla konverzaci tohoto typu před deseti, patnácti lety. Dneska může být feministkou i roztleskávačka na střední škole. Podle mě nastanou určité změny, ale nebudou tak drastické, už jen z toho důvodu, že ženy mají ze své podstaty k silovým řešením odpor. A jasně, ještě dlouho nebudeme mít v USA prezidentku. Lidi v Americe fakt nemají rádi ženy. (smích)

Pokračování rozhovoru v magazínu Full Moon #77.