Mária Karľaková, Lucia Banáková, Dominik Polívka, waghiss666 | Články / Reporty | 02.07.2019
"Ideš? Zobrala by som auto."
Stačilo už jen jedné holce podstrčit růžovou čtečku When the Moon Is Full... What Will You Need Next? a na koncertě Cave In přemlouvat jednoho kluka. Auto všemi festy mazané šoférky je plné. Jako vyvrněné kočky, ako hladná supíčatá. Už si ani nepamatuju ten šok při prvním poslechu You Fail Me, zapomněl jsem rauš z prvního koncertu Converge, ale dneska bude vzrušující sledovat, jak hluboké jizvy si odnesou nepolíbení. Nasazuju indiánskou čelenku.
Nerozumiem, čím to je, ale očakávania z koncertov poslednú dobu nemám. Nevytváram si predstavu večera, netuším, do čoho idem. Converge, Sect úplná premiéra koncertná a skoro aj posluchová. Koketujeme spolu necelý mesiac. Alba nezoradím ani za bieleho dňa, nie to hneď po prebudení sa z čiernej noci, názov čo i len jednej skladby zliepam odhadom, ale všetko to cudzie bolo na okamih strašne blízko.
Propocení dávno předtím, než zazní první úder, si spleteme vchod a nejsme sami, mezi kids se motají páry, co vyrazily na Walk Off the Earth, ti ale hrajou vedle, ve větším sále. Columbia Theater je podivné místo. Jako německý kulturák, neadekvátně vyvoněný, zato s parádním zvukem. Přišlo mi vtipné/podivné, jak uprostřed dvě nafintěný holky prodávaly cidery. Nemístné jak z pohledu žánru, tak prostoru. V tom vedru se i čas táhne jak slimák, klub se zaplňuje pomalu. Na zahrádce potkáváme bubeníka Spoiled. Pochválíme si vzájemně nedávný CheeChaak, přes sklo na mě od merche mává Andy Hurley. Terror se k tour přidávají až za pár dnů, namísto škrtnutých Candy otevírá lineup francouzské překvápko.
Fange hrajú hudbu, alebo divadlo? Činely plachtia a nečudovala by som sa, ak by nejaká vyletela a učesala mi vlasy. Spotené trenky a pobehovanie zo strany na stranu mi silne pripomenulo Dominika Proka z 52 Herz Whale. Skrz dominantného samca za bicími si vlastne nestíham všímať nič iné. Na fotenie rozhodne super, show by zaujala niekoho iného, mňa nie. Pritom to nebolo vôbec zlé! Kde sú tie emócie?!
Od tohto okamihu píšem len krátke a výstižné vety. Nasraté, energické, špinavé.
Stop.
Hlučné.
Stop.
Musím sa priznať, že som to vlastne ani nestíhala sledovať. Matthias Jungbluth mi pripomenul animáciu neusporiadaného pohybu elektrónov. Hnev, hnus, ale aj spevák, čo bozkáva basáka. Alebo vyhadzuje mikrofón. Alebo sa mláti uterákom. Prebudilo to všetkých a do prestávky vstupujem s úsmevom a konštatovaním, že ten zahraničný hardcore je ozaj niekde inde ako domáca scéna.
Brechoty, zavíjanie divokých psov a vlkov. Kto je kto? Sú viac divoké psy, alebo vlci?
Reč je o Sect. Spustili a ja som mala len jedno prianie. Prosím, viac nahlas!
Macho pózy, GGho Allina z výprodeje a blbě nazvučený chaos na trase hardcore-crust-grind střídá civilnost, all-star tým čtyřicátníků a totální tlak! Bylo skvělý, že frontman Sect vletěl do chladného publika, že vysvětloval písničky a měl názor, aniž by tím otravoval nebo obracel ostatní. Štiplavý debut střídají hymny z No Cure for Death, zazní dvě novinky z chystané třetí desky. Když Chris Colohan sebere usměvavé slečně telefon z ruky, nepohodne se s jeho dotykovým displejem a s pokrčenými rameny jí ho omluvně vrací, chce se mi pousmát. A když dojde na závěrečnou Sinking, zazní jméno Fišer. Řveme unisono trpký slogan I saved the messages you don't remember a pot se míchá se slzami.
fotogalerii z koncertu si prohlédněte tady
Občas je koncert tak jednoznačný, v dobrom aj zlom slova zmysle, že sa nezmôžem na viac ako jednoslovné hodnotenie: wow. Energetická úroveň ostala zachovaná, celý prejav mi prišiel o štipku sofistikovanejší. Navyše Colohan má charizmy na rozdávanie a definitívne ma okúzlil úprimným, nie prvoplánovo patetickým a zároveň tolerantným prejavom o abstinencii a straight edge filozofii.A přesně tenhle Colohanův rozpor, tuhle jeho vyzrálou radikalitu, tu neopatrnou laskavost, charismatické nasrání, tohle všechno se protne v závěrečné objímačce, než přeskočí zábrany a namísto backstage se vydá pro kafe k merchi. Další z mnoha zbourání hudebního hrdiny a dneska rozhodně ne poslední.
Cestou sme v aute rozoberali Converge ako príklad kapely, ktorá zreje. Je to tak, v hudbe to bolo jasne počuť, komunikácia s publikom neviazla. Človek väčšinou čaká, že headliner na ňom zanechá najhlbší dojem. Technicky sa to vlastne aj stalo, ale rozdiely medzi kapelami, a to najmä poslednými dvoma, boli minimálne.
Converge jsou po právu kult a není třeba vysvětlovat proč. Půlmetrové rozestupy mezi jednotlivými řadami v publiku mizí, s prvními tóny A Single Tear klub vybuchuje. Jake Bannon je maniak, naživo jeho hlas zabíjí, obavy z open-micu stranou. Pohyby stoprocentně lícujou s hudbou. Nate Newton švihá basou a skáče výhradně mimo rytmus, aniž by minul jedinou strunu, Kurt Ballou zase sází riffy s hroznou lehkostí, a kdyby se při tom netvářil nasraně, skoro bych si myslel, že to s ním už nic nedělá. Zato nekompromisní rytmický diktát Bena Kollera s úsměvem na rtech nabíjí energií každého, kdo dohlédne až k plachtě s tváří Jane Doe. V půlce třetí skladby Under Duress zkratuje kytarový pedalboard, načež se Ballou vydává pro brýle a Bannon začíná děkovat a roztleskávat publikum. Kapelu nerozhodí ani dvoumetrový ožrala se vztyčeným prostředníkem a debilními pokřiky z první lajny, co mi venku nadával do Finů. Ballou spráskne rukama, zapojí kytaru napřímo a neplánovaně spustí stařičkou Forsaken, během které shoří dva pódiové odposlechy. A nebýt tak blízko, že na mě odkapává Bannonův pot a sliny, nikdo by si technických problémů s rozpadajícím se pódiem nevšiml.
YouDon’tKnowWhatMyPainFeelsLike!
Sme ako divoká smečka vlkov. Mláďatá, čo sa učia novým kúskom. Na chvíľu sa bojím, že to Bannon nezvládne, ale on ma však uisťuje o opaku. Nejde o násilie, ale tých pošlapaných bot, poliatych tričiek a lietajúcich ľudí vzduchom bolo málo. Kiež by som mala na to vletieť tam a ukázať vám, kurva, ako sa to robí!
Přídavek totálně vyčerpávajícího setu, kam se po letech vrátila i atmosférická Glacial Pace, strávím z tvrdohlavé zásady mimo sál. Před klubem, ze kterého nás ihned po skončení rachotu laskavě vyhánějí usměvaví sekuriťáci, objímám Kurta Balloua, poškrábu jizvy, zapálím si modrou American Spirit a sundám indiánskou čelenku. S výdechem do horkého nočního vzduchu posílám Apačce kouřový signál s tím, že jsem do kmene naverboval další dva. Jen další koncert Converge. Jen další koncert nejlepší kapely na světě.
Converge (us) + Sect (us) + Fange (fr)
29. 6. 2019 Columbia Theater, Berlín
foto © Ovulucía Banáková
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.