Skládat se smyčkama není prdel (Russian Circles)

Dělat rozhovor s Brianem Cookem je dvojsečná zbraň. Jako nonkonformní basák jedné z nejoblíbenějších instrumentálních kapel u nás zabředá do vícero sfér lidského vnímání a přemýšlení, což uplatňuje i ve svém psaní (chystá mj. biografii Daughters!). I proto jsou rozhovory s ním překladatelským oříškem. Díky bohu!

V roce 2012 se Mike zranil, ještě než začalo turné. Jaké zaměstnání byste si vybrali namísto muziky? Kdyby na to přišlo…
Jo, Mike měl fakt smůlu. Zlomil si palec na levačce v den příletu do Evropy. Tohle byla jedna z těch situací, kdy jsme zvažovali zrušení turné, protože mačkat struny ho bolelo, ale dost lidí by to pocítilo finančně. Obecně, já nepřemýšlím nad tím, co děláme, jako o zaměstnání, ale zrovna v téhle situaci jsme na to takhle koukali. Nemohli jsme prostě vycouvat, v sázce bylo hodně. A Mike je frajer, že to dal... Nemám ponětí, co bych dělal namísto muziky. Pravděpodobně bych psal, tomu se bokem věnuju pořád, když jsem doma.

Když vidíš Russian Circles na obálkách respektovaných časáků, co byly zásadní milníky během cesty na současný vrchol?
Milníků bylo hodně. Můj první koncert. Když jsem si uvědomil, že publikum zná naše věci. Pak první turné. Ale bezpochyby nejvýraznější bylo vydání první desky. Mít fyzický artefakt toho, co dělám, byla nejsilnější odměna za celou tu dobu, co jsem hrál v kapele. I kdybych už nikdy ničeho nedosáhl, ten vinyl podepsaný mým jménem tu bude dlouho potom, co umřu. Kupuju si cédéčka a vinyly i v době digitálu, možná proto to vnímám takhle. Že je náš song online, ve mně nikdy nevyvolá pocit srovnatelný s tím, když přijdou naše desky z lisu. Mám kámoše, co držkujou, že spustit webovky s unikátní grafikou není takový rauš, jako když z tiskárny vyjede něco, co navrhovali. Tak asi nejsem jenom pošahaný fetišista přes vinyly.

Máš nesplněné sny jako muzikant?
Chtěl bych si zahrát na spoustě míst, ale zatím nebyla možnost. Island, Chile, Argentina, Tasmánie…

V roce 2011 jste přešli k labelu Sargent House, což vedlo k nemalé změně zvuku. Můžeš prásknout, co se dělo během nahrávání Empros a Memorial?
Zvláštní, že to říkáš, protože v tom žádný záměr nebyl. Chtěli jsme udělat syrovější a špinavější nahrávku, to je celé. Co se týká skládání, žádná vědomá změna strategie tam nebyla. Empros jsme šli nahrávat do mnohem skromnějšího a levnějšího studia. A pak přišla výzva: udělat desku zvukově bohatší, ne tak čistou a syrovou, proto jsme se vrátili do Electrical Audio, kde jsme nahrávali Geneva. Studio vlastní Steve Albini a stojí ve čtvrti, kde bydlí Mike. Proto je Memorial víc hi-fi než Empros. Kam se budeme ubírat s novou deskou, nemám ponětí.

Dwarfcraft udělali limitku vašich efektových pedálů. Jaké byly požadavky ohledně výsledného zvuku?
V podstatě je to lehce pozměněná verze jejich Eau Claire Thunder, což je variace na starý zelený Russian Big Muff fuzz efekt. Během nahrávání Memorial jsem měl zmenšenou verzi Eau Claire Thunder v pedal boardu, takže jakmile nás Dwarfcraft oslovili s nabídkou vytvoření vlastních pedálů, byla to jasná volba. Minimálně půltuctu Russian Big Muff jsem vystřídal, ještě než jsem se přidal do Russian Circles. Tehdy jsi ho sehnal online asi za šedesát dolarů. Dneska je problém je koupit pod dvě stovky, pravděpodobně kvůli jejich poruchovosti, takže je čím dál těžší sehnat funkční exemplář. A mají skvělý zvuk, takže bude i problém sehnat člověka, co se toho efektu chce zbavit. Je super, že s náma Dwarfcraft navázali tak úzkou spolupráci.

Texty jsou vyjádřením myšlenek, hudba vyjádřením osobnosti. Co se ti na pódiu honí hlavou?
Snažím se být vypnutý.

Koho byste vzali za mikrofon? Je někdo takový?
Ne.

S Mikem jste pověstní užíváním smyček k vybudování elektrizující stěny zvuku a harmonií. Když jsem Russian Circles viděl poprvé, spadla mi brada a hubu jsem zavřel až hodiny a hodiny po skončení koncertu. Můžeš nás nechat nahlédnout pod pokličku skládání?
Mike dělá na základech a kostrách skladeb doma, posílá je Daveovi a spolu je rozvíjejí. Pracovat se smyčkama může být choulostivé, Dave se do nich musí strefit. Jestli je smyčka přemrdaná nebo Mike nedá tempo napoprvé, všechno se rozpadne. Pak přicházím na scénu já a snažím se to nezasrat ještě víc. Zkrátka a dobře: skládat se smyčkama není prdel.

Najdeš si doma v Chicagu čas na koncerty?
Na koncerty chodíme pořád. Bydlím teď v New Yorku, takže v Chicagu do klubů moc nechodím, ale občas to vyjde, když tam zkoušíme. V poslední době jsem byl na turné, takže jsem neměl skoro vůbec čas chodit se bavit na koncerty, myslím, že naposledy jsem stihl Years of no Light v Saint Vitus tady v Brooklynu.

Helms Alee u nás budou hrát poprvé a jak řekla Apačka z Full Moonu:“Russian Circles mají vkus na předkapely.“ Proč právě oni?
Ben Verellen z Helms Alee je můj dobrý přítel a konstantní zdroj inspirace, měl jsem to štěstí hrát s ním v minulosti v několika kapelách. Mike i já, oba hrajeme na Verellen Amplifiers, které staví, navíc jsem velký fanoušek Harkonen. Dana a Hoz, holky z Helms Alee, jsou taky super, Dana hrávala v parádní kapele Your Enemies Friends a Hoz ještě hraje v Lozen, ti jsou svinsky parádní! Prostě inspirativní lidi. A Helms Alee jsou fenomenální kapela, jako dítě od The Breeders, Melvins a Chavez.

Stal ses součástí Sumac. Jaké to je tvořit a hrát s někým tak osobitým a specifickým, jako Aaron Turner?
Deska Sumac je strašně nápaditá, maskovaná jako obyčejná deska. Když mi Aaron poslal dema, myslel jsem si, že to nebude problém naučit se a zahrát. Jakmile jsem se ponořil do jednotlivých věcí, došlo mi, že takty a repetice jsou podivně napočítané, v životě jsem tolik nepočítal doby, taky riffy skládá dost divně. Bavil jsem se s jeho dalšími spoluhráči a každý má svoji storku o tom, jak snaha zahrát nějaký jeho riff končila frustrací, úprkem ze studia a procházkou na zklidnění. Měl jsem štěstí. Nasral jsem se jen do takové míry, abychom si dali pauzu na oběd.

Aaron o Sumac prohlásil, že chce stvořit funkční kapelu namísto bočního projektu, koncertovat, nahrávat, udržet Sumac naživu. Zvládneš sladit dvě kapely najednou?
Nejednou jsem míval problém žonglovat s více kapelama a v tomhle oboru se nehodlám zdokonalovat. Tomuhle navzdory, rád se tu a tam chytnu příležitosti hrát s dalšími muzikanty, trénuju tím mozek a rozšiřuju obzory. Hrát v Sumac rozhodně vyžadovalo nový přístup jak ke tvorbě, tak ke hraní, takže jsem nesmírně potěšen, že jsem u toho mohl být. Nicméně plány Russian Circles mi nedovolily jít do Sumac naplno. Nahrál jsem desku, zahraju pár koncertů, v březnu krátké turné, ale co bude pak, netuším. Doufám, že budu moci zůstat, ale na druhou stranu, mojí prioritou jsou Russian Circles, a pokud dojde k nějaké kolizi ohledně koncertů, někdo to v Sumac bude muset vzít za mě. S čímž jsou smíření a respektují to.

V rámci moderní tvrdé muziky, přeplněné debilními chugga-chugga riffy, našel jsi svoje zlato v bahně? Kapely, co tě překvapily kvalitami a originalitou?
Současný moshcore ve středním tempu už neposlouchám. Vím, že je spousta zajímavých kapel, co hraje tuhle muziku, ale je toho tolik, že mi to přijde spíš jako továrna na trička než ryzí snaha o umění. Nemám zájem, čas ani energii prosívat bordel v naději, že objevím výjimku. Sleduju, co vychází na Southern Lord a Deathwish Inc., takže se dá říct, že umím ocenit tvorbu moshcore kapel jako Xibalba nebo Code Orange. Většina mladých skupin, co mě zaujaly, vybočují do jiných hudebních odvětví, ale drží se filozofie DIY. Tyhle věci mi přijdou mnohem svěžejší a inspirativnější. Žeru třeba Power Trip, protože vyfutrovali spoustu starých thrashových motivů, aniž by zněli jako otřepaná retro kapela. Mám rád Young And In the Way, protože pronikli do temnějšího spektra black metalu tím nejelegantnějším možným způsobem. Baví mě Inter Arma, protože zní jako ta nejlepší splácanina Crazy Horce, Craft, Neurosis, Morbid Angel a Pink Floyd, jakou jsi kdy slyšel.

Na internetu se píše, že jsi mimo jiné žurnalista na volné noze. Nemyslíš, že by muzikanti o hudbě neměli psát?
Možná že ne. Mě ale nejde o to být hudební žurnalista nebo nedej bože kritik. Spíš hudební spisovatel. Baví mě psát o tom, proč je album nebo interpret zajímavý nebo stěžejní. Nemám potřebu plkat o věcech, co mi nepřijdou inspirativní. To nechávám kritikům. Stavím svoji filozofii na starých fanzinech, kde lidi věnovali stránku věcem, co je inspirovaly, stavím ji proti dnešní kultuře blogů, kde každý cítí povinnost mít názor na cokoliv, co právě frčí. Navíc si nemyslím, že lidi jako Aaron Cometbus a Larry Livermore a Sam McPheeters a Charles Maggio by neměli psát o hudbě. Všichni mají něco smysluplného do diskuze.

U nás v Čechách je aktuálním problémem nenávist vůči muslimům, homofobie tu byla vždycky. V rámci životních filozofií, kde je hranice mezi akceptovatelným a nepřípustným?
No, jakožto gay mám samozřejmě dost velký problém s homofoby. Naštěstí mi připadá, že západní civilizace dělá velké pokroky, co se týče rovnoprávnosti gayů, lesbiček a transsexuálů. Pořád je kam to posouvat, ale rozhodně se mi dýchá svobodněji než před deseti lety. Je frustrující vidět vývoj radikálního Islámu, stejně jako nárůst plošné nenávisti vůči všem muslimům. Podle mě musíme rozlišovat lidi věřící a lidi s fundamentalistickými ideály. Zároveň bychom si měli být vědomi, jak se vrací antisemitismus, byl jsem nejednou svědkem, jak se anti-izraelská debata přehoupla v antisemitistickou. Musíme se naučit kritizovat izraelskou politiku bez plošného plivání na celý národ nebo etnikum. Zrovna tak nejde postavit stereotyp celé náboženské skupiny na základě násilnického chování hrstky úzkoprsých fundamentalistů. Já taky nechci být zodpovědný za činy Ameriky ve věci národní bezpečnosti.

Už jsi někdy přijel na koncert, který jste museli zrušit z důvodu podobných rozepří?
Naštěstí ne.

Kam vlastně směřujeme? Všichni ti lidi, co si tvoří skálopevné názory na základě vylhaných drbů a zpravodajství a zpoza monitoru k smrti nenávidí všechny ty jiné, odlišné, které neměli šanci ani vidět na vlastní oči, mě neskutečně serou a je mi z nich do breku. Blíží se Třetí světová?
Přijde mi, že mladá generace vzhlíží k internetu jako portálu pravdy. Naproti tomu starší generace vidí v internetu pád seriózního zpravodajství. Ano, internet dává každému prostor, včetně lhářů a idiotů. Ano, někdejší zpravodajství bylo neodmyslitelně spjato s byznysem. Neznám odpověď. Konec konců každý sáhne po jiném zdroji zpráv a informací, což povede k čím dál větší roztříštěnosti názorů čím dál více založených na předpojatých zdrojích. Tohle nevěstí nic dobrého k nalezení společného zájmu. Ovšem díky našemu přístupu k informacím se můžeme stát empatičtějšími. V posledních letech udělala komunita transsexuálů obrovský pokrok jenom díky tomu, že se konečně jejím zástupcům podařilo veřejně vystoupit a promluvit o svých zkušenostech. Spousta nenávisti vzniká z ignorantství, z čehož vyplývá nedostatek empatie. Být vystaven různým sortám lidí dělá lidi méně náchylné k iracionální nenávisti.

Snad žádný rozhovor s tebou se nevyhne reunionu Botch. Unavuje tě to pořád dokola, nebo ti lichotí, že lidi chtějí Botch – jednu z nejlepších tvrdých kapel vůbec - znovu oživit?
Vždycky mě potěší, že lidem na Botch pořád záleží. Když jsme tvořili naši muziku, doufali jsme, že dokážeme něco, co bude v lidech pořád rezonovat, až tu nebudeme. Ve srovnání se všema těma slavnýma kapelama na Victory Records, jsme se rozhodli jít jinou cestou. Přišlo nám hrozně snadné složit fofrem takovou muziku a hrát pro davy. Brali jsme to jako výzvu. A jsem moc rád, že se nám to povedlo. Přestože se Botch rozpadli v roce 2002, nepřestal jsem hrát hlasitou a drsnou hudbu, takže necítím potřebu vracet se ke starému materiálu formou reunionu. V tomhle ohledu jsem měl štěstí. Navíc, když uvážím, jak to mám se Sumac, nevidím moc růžově moji účast v Botch 2.0.

Elvis, nebo Beatles?
Beatles. Elvis si zaslouží uznání, stal se kulturním fenoménem, co spojil bělošské country s černošským rythm’n’blues, ale Beatles se vyvíjeli a posouvali s každou další deskou. Spousta aspektů současného rocku má jasné základy v písničkách Beatles.