keša | Články / Reporty | 13.06.2016
Metronome Blues. Rozehrávka jak se patří, basa přes všechny struny, monotónní riff, co šlape, prostor pro kytaru zpívajícího frontmana Rhyse Braddocka, Novozélanďana, který je už nějakou tu dobu taky Brňák. Spíš rock’n’roll než blues. Zpěv je sice hluboko pod hladinou nástrojů, ale protentokrát to nevadí. Energie v tom je, nefalšovaná. S basákem to hýbe, jen bicmen je trochu strnulý, chtělo by to přikouřit, nelechtat, dát za těma škopkama dynamice na prdel, dohrát ty věci do konce a nevypínat metronom předčasně, vždyť ty kytary ještě hrajou! Každopádně i tak překvapení, aspoň pro ty z nás, co znají Metronome Blues jen z Bandcampu jako Rhysův sólový projekt. Naživo s dalšíma dvěma chlápkama je to úplně jiná liga.
Veena přivolává po krátké pauze lidi na sál novou věcí Dreamwalkers, žádný nářez, otvírák desky Help It to Die, jedna z těch pomalejších skladeb. Klidně bych si ji dovedl představit až v půli setu, ale je to křest, jede se po linii nahrávky. Jen škoda, že zvuk se jí aspoň trochu nerovná. Čekám, kdy se to rozjede a konečně dostane grády. Veronika se do toho nějak neopírá. Je něco špatně? Neslyší se tolik, nebo je to sázka na jistotu? Hlídá se, nejede útokem, jak bych čekal? Každopádně zvuk na sále je hrozný a nelepší se to. Veronika je utopená, zbytek je zase zbytečně nahlas. Kokyho basa nehorázně hučí, vůbec se nemusí snažit o nějaké vyhrávky, které stejně nejdou slyšet, je to všechno jedna subbasová koule. Sváčův kopák taky duní, zbytek bicích zní jak nazvučené plechovky. Naštěstí Davidova kytara je jakžtakž čitelná a jako jediný zachraňuje alespoň zčásti dynamiku skladeb, které se nesou v konstantní hlukové hladině. Kabinet sound.
Deska Help It to Die je výborná, ale má skryté rezervy, takové, které je možné dotáhnout skvěle na pódiu, dodat jim drajv. Jenže dnes to má opačný efekt a je to víc nuda. Snad jen poslední skladba před přídavkem, Noise in Mexico dostala tu správnou energii, blíží se konec setu, poslední slova, slyším šepot i nářez. Škoda, že až na závěr.
My Disco, tak trochu jiná kapela, jiný tlak a jiný zvuk, King sound. Kovová basa, kovová kytara, syrové bicí, kde činel umí znít tak neuvěřitelně dlouho. Chvilku trvá, než si publikum zvykne. Tleskat v tichu v domnění, že track je u konce, tu neplatí. My Disco už není kapelou z doby Little Joy, na desce Severe, kterou tu dnes hrají, si umí hrát s tichem. Bicmen si klidně dá „sólo“, kde by mezi jednotlivými údery šla napočítat půlminuta. Všichni umí táhnout naprosto přesně spolu, dokonalý stroj, ale fungují i jako samostatné součástky. Noise střídají klidná a ambientní místa, ale ani v těch není útěchy. Absurdní projekce v nekonečné smyčce, další temný rozměr, co po chvíli nutí zavřít oči a nakreslit si svou vlastní vizi. My Disco, tak trochu jiný zážitek, v nekonečné smyčce i po cestě nočním Brnem domů.
My Disco + Veena + Metronome Blues
9. 6. 2016 Kabinet Múz, Brno
foto © Matěj Krč
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.