Souřadnice: Donaufestival I.

Co dělat, kam si zajet následující dva víkendy? Máme tady pomyslnou pohlednici na nevšední hudební orgie. Směr: Rakousko.

„První Donaufestival na novém místě jsme pořádali s notnou dávkou úzkosti, jestli budou široká veřejnost a média sdílet naše nadšení,“ říkal umělecký vedoucí festivalu Tomas Zierhofer-Kin k loňskému desátému výročí přesunu akce do Kremže. Byly to marné obavy, od svého znovuobnovení v roce 2005 si Donaufestival vybudoval neochvějnou pozici v rámci evropských hudebních podniků. Podporuje nové umělecké směry a disciplíny, nové formy divadla, interaktivního umění a hudby bez ohledu na žánry. A k tomu dvacetitisícová Kremže, kousek od Vídně, údolí Dunaje, věznice i univerzita. Výlet jako vyšitý. Program je naditý a nadívaný, my nabízíme pár vodítek, abyste nezplakali na prodělkem, pokud byste náhodou prošvihli právě tato jména.

Hatsune Miku - Still Be Here Teaser Transmediale
Z tohohle teaseru toho tolik nevyčtete, ale naznačuje daleko více, než se na první pohled může zdát. Společnost Yamaha Corporation a její Vocaloid coby program pro skladatele a amatérské tvůrce, kteří moc neumí zpívat. V něm hlasy virtuálních interpretů, kterým vznikly i animované identity, když pilotním projektem je šestnáctiletá dívka Hatsune Miku (v překladu „první zvuk budoucnosti“). Představte si natřískanou japonskou outů aréna, živou kapelu, 3D projekce Hatsune Miku uprostřed, bláznící fanoušky v rouškách a se svítícími tyčinkami, bratru tříhodinový koncert. Tenhle fenomén odráží projekt Still Be Here, který měl premiéru v únoru na festivalu umění a digitální kultury Transmediale. Kdo za ním stojí? Laurel Halo – progresivní IDM, Darren Johnston – choreograf a výtvarník, LaTurbo Avedon a Martin Sulzer – mediální umělci. Dekonstrukce kolektivních tužeb, alegorie ženy, korporátní regulace, normativní etiketa.

RP Boo - Bangin’ On King Drive
Původ zběsilé beatové sekané stylu juke je tak trochu zahalen v mlze chicagských podzemních tančíren konce devadesátých let, byl to ale prý právě RP Boo, kdo vydal údajně úplně první singl definující novou odnož klubové hudby (Baby Come On). Do zmutovaných houseových beatů chtěl prý přenést nervní náladu tance zvaného footwork, který byl v Chicagu populární už od osmdesátých let. Když se juke/footwork rozšířil na přelomu minulé dekády i do zbytku světa, stal se RP (neboli „record player“) Boo jedním z jeho hlavních ambasadorů a dočkal se i vydání retrospektiv Legacy či Classics Vol. 1 na Planet Mu. Syrový minimalismus, sexuální repetice beatu, který jako by odrážel plácání na holý zadek, a nekonečná smyčka jen občas vybočující z prostého schématu. A jak to budete milovat vedle načančaných a přebuzených basů současného párty-flooru.

Blanck Mass - Dead Format
John Power si zjednal pozornost jako polovina dua Fuck Buttons a jeho paralelní sonické dobrodružství má jméno Blanck Mass. Po loňské desce Dumb Flesh mu nyní vyšlo EP remixů, na němž si podává ruce s Genesisem Breyerem P-Orridgem – a to říká mnohé. A tak jen dodáme, že tanec je zaručen stejně jako nepolevující hypnotické stavy. Uhrančivý výlet podzemím techna, noiseu a elektro popu, opojné obrazy rozkladu. Klip Dead Format navzdory svému názvu nic mrtvého neodráží, osmdesátková estetika zručně a funkčně pronásleduje chorobné myšlenky na tanec a celé to má zvláštní japonský feeling. Hudebně tančíme na lávce mezi Fuck Buttons a Carter Tutti: Carter Tutti Plays Chris & Cosey. Živý orgán, organismus.

Mbongwana Star - Nganshe
Pětice Mbongwana Star, jedna ze senzací loňského roku, vzešla z rozpadu vozíčkářského orchestru Staff Benda Bilili. Tradiční africké blues naroubované na zběsilý tep konžské metropole Kinshasy, s euforickými rytmy irského DJe Liama Farrella je dokonale organická a funkční, jejich debut From Kinshasa sklidil loni ohromný úspěch. Zapomeňte na parazitování na pseudotradicích i na obvyklou náklonnost k mainstreamu. Mbongwana Star jsou sebevědomou a veskrze současnou ozvěnou moderní Afriky, která skvěle reprezentuje současnou generaci unavenou z obvyklých mantinelů a věčných mocenských bojů. Jak jsme psali ve Full Moonu #51-52: „Nejemancipovanější africká nahrávka minimálně pro rok 2015.“ A pokud to máte do Kremže z ruky, v červenci zahrají také na Colours of Ostrava.