Strach z blízkosti (Posh Isolation)

Všechno to nějak dávalo smysl. Neznaje cestu, sledoval jsem od tramvaje nápadně oblečenou dvojici. Ta obkroužila půvabný oblouk mimořádně ohavným zákoutím Vršovic, načež se vrátila do výchozího bodu a začala se zmateně rozhlížet. Vyšel až následující pokus. Pro případné návštěvníky: do vyhlášeného klubu Ankali se chodí mezi zahradami temnou uličkou prosáklou pachem moči. Prostor samotný působí jako větší garáž s kachličkami jak z berlínského Stattbadu (RIP), tmavá, nízká, klaustrofobní, kde je částečná ošuntělost zásadním prvkem cool faktoru. Ideální pro současné temné techno, které zní v místních nocích nejčastěji. A stejně dobře sem zapadli na vůbec prvním živém koncertě v prostoru také zástupci kodaňského labelu Posh Isolation, jehož produkce zaměřená na temnotu od hluku přes black metal a postpunk až po techno si v posledních letech získává stále větší ohlas.

Projekt Croatian Amor, který večer otevíral, mezi obecně kvalitními releasy Posh Isolation vyniká skutečně originálním přístupem. A jeho kouzlo se frackovitému Lokemu Rahbekovi, který je asi nejvýraznější postavou kodaňské scény, podařilo předvést i naživo. Ve víru elektronických ploch se spájel odtažitý chlad s intimitou a umělost strojů s organikou, aniž by některá strana dominovala. Stejně jako na posledním albu projektu vznikal jakýsi třetí výraz, který protiklady integruje: slovo „angelic“ mohlo být rozsekané a pokroucené, ale původní konotace zůstaly. Tento dojem nakonec v odlidštěném prostoru podpořily i žlutě osvětlené tropické rostliny, které jako by odkazovaly na starší „faulknerovské“ album The Wild Palms. K onomu jedinečnému „sterilnímu slizu“ se naživo přidala intenzita hutných podkladů, díky níž šlo o zážitek nejen specifický, ale také silný.

Na Croatian Amor byl zvuk solidní, až na Age Coin se ale ukázalo, proč se o místní aparatuře mluví jako o nejlepší v Praze. Dvojice, která patří mezi méně známé interprety Posh Isolation, spustila totálně rozsekané, nepředvítelné techno, při kterém to v davu začalo vřít. Organické, energické rytmy samy o sobě patřily k tomu nejlepšímu, co u nás letos v rámci taneční hudby zaznělo, rozměrná aparatura v malém prostoru tady vytvořila efekt sbíječky, které se nedalo odolat, pak se ale set poněkud zvrhl. Euforické raveové melodie nejprve působily jako zábavný kontrapunkt, když ale rytmika přešla do diskotékové rychtičky, stalo ze z vystoupení přinejlepším guilty pleasure.

Rozpačitý dojem okamžitě spravili Damien Dubrovnik. Noisové duo zakladatelů labelu Rahbeka a Christiana Stadsgaarda sice dlouhodobě směřuje ke svéráznému melancholickému zvuku, který je zabarvený severským folkem, v Ankali ale byl smutek potlačen a více vynikl vztek a zoufalství. Drone/noisové plochy tlačily naprosto neúprosně a nejen díky řevu a pódiovému projevu připomněli Dánové hvězdu současného hluku, Prurienta. A potvrdilo se, že jim mnohem víc sedí malé prostory, ve kterých může jejich hudba působit fyzicky, narozdíl třeba od tovární haly na Atonalu. A to vlastně platí o celém povedeném večeru intimní a nepříjemné hudby.