Středa – ulice třeba! (festival Za dveřmi)

Byla středa a na Můstku stála taková zvláštní krabice. Incredible Box. A k tomu principál s jazykem na vestě (Julián González) a dva podivínští asistenti, působící jako kosí bratři. Jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Jeden malý a čiperný (Xavier Amatlier „Noxta“), ideální na pokusy, druhý snaživý a úchylný (Jordi Magdaleno). Tři poctivě vybudované charaktery tří španělských divadelníků, kteří se jich drží celou dobu, a to je jeden z důvodů, proč bylo následující představení tak působivé i ve chvílích, kdy je ještě krabice zavřená. Za to když se otevře... máte na výběr. Opera, kouzlo, nebo cirkus? Nakonec stejně dojde na všechno. Otočná vysoká bedna, která je společným dílem všech členů Companyia La Tal ve spolupráci se scénografem (Txema Rico), je precizně vymyšlená i zkonstruovaná a po estetické stránce skvostná. Mají-li pánové z Barcelony takovou kouzelnou skrýš, mohou toho nabídnout hodně. Vystřelit nejmenšího kolegu z děla a na oslavu jeho přežití ho zavřít do krabice a proklát vším, co je zrovna po ruce. Košťata a smetáky, lopaty, deštníky, jak je ctěná libost. Děti v prvních řadách s očima navrch hlavy nervózně pokukovaly po rodičích po každém bodnutí, jestli to ti šílenci opravdu myslí vážně. Mysleli. Grandiózní závěr to jen potvrdil. Došlo na operu. Nadržený Poseidon a mužná mořská panna, která si se svou árií poradí, i když se deska zasekne, může totiž začít znova a znova a znova… Když hráli Cia La Tal toto představení na Václavském náměstí poprvé, začalo pršet, což celou mořskou podívanou ještě umocnilo. Představení Incredible Box vznikalo a postupně se usazovalo po dobu tří let. Dozrálo natolik, že bylo letos oceněno ve Freiburgu jako nejlepší pouliční představení. Není divu. Je to opravdu střelená podívaná!

Z pestrého a absurdního světa následoval přesun před holešovické Výstaviště, kde mezinárodní Serious Clowns představili The Lost Wheels of Time. Představení s velice působivou scénou, složenou z nepřeberného množství ozubených koleček, ciferníků, ručiček a hodinových strojků, poctivě zrezivělých a tikajících do všech stran. Na této apokalyptické skládce se prohání Čaroděj/Kloboučník a Králík. Alenka? Věčné téma. Představení slibovalo působivý zážitek už jen přítomností Adama Reada, který spolupracoval se Cirque de Soleil, a Fyodora Makarova, který je členem slavné Sněžné show Slavy Polunina. I fotky s úžasnými kostýmy od petrohradské kostýmní návrhářky Olgy Dumové slibovaly výjimečnou podívanou, bohužel se mi nepodařilo správně naladit. Ač byly některé scény silné (Čaroděj se snaží vrátit čas a přivést svého společníka zpět k životu, a ten ve zpětném chodu proplouvá mezi oblaky bílého peří), působilo představení poněkud zmateně. Prdící a krkající Králík se projevoval víc než je třeba, Čarodějovo filozofické počínání bylo neprostupné, a tak se nešlo ubránit dojmu, že postavy zůstávají semknuty v Říši divů, kam se divák nedostane.

Hlava v oblacích. Následovala polská kuriozita, kde byli naopak všichni diváci uvítáni a velmi rychle proměněni v hlavní aktéry, takže skromné publikum představovalo jen pár kolemjdoucích. Modrobílá obláčková akce polských Teatr Delikates s velmi nápaditou koncepcí, dotaženou do nejmenších detailů. Každý, kdo se stane součástí hry, dostane na hlavu oblak, na krk malý obláček s MP3 přehrávačem a bílá sluchátka. Když Wiktor Malinowski v nebeském obleku celou akci odstartoval, zapnuli jsme přehrávače a každý naslouchal instrukcím, které se začaly v předem zvoleném jazyce linout do uší všech zúčastněných. Takový experiment ale může skrývat mnohá nebezpečenství. Jednotlivé instrukce nás postupně nabádaly, abychom zapomněli, kým jsme, kde jsme a co děláme, pomalu se vytratili z naší reality a přijali novou. Díky tomu by se nám mělo podařit osvobodit se od všeho a na ničem nelpět. Krásná myšlenka, což o to. Procházka s hlavou v oblacích s mnoha náměty k přemýšlení a občasným otáčením, dřepy či potřesení rukou byla osvěžující. Pak ale přišel zlom. Otočte se zády a nemluvte o válce. Jen tím, že o válce mluvíte, jí umožňujete existovat. Najednou se z introvertního rozjímání stala lehká společenská manipulace – kdo tady, sakra, mluvil o válce? No nic. Co mě rovněž překvapilo, že po skončení akce jsme vrátili sluchátka i všechny obláčky, a tím to skončilo. Zamrzelo, že neproběhla alespoň krátká reflexe a Wiktor Malinowski blíž nevysvětlil svou motivaci k takovému počínání. Především proto, že je vedoucím Institutu IBOT pro výzkum identity, předpokládám tedy, že takovým happeningem sleduje „jasný“ cíl, který by stálo za to učinit jasnějším. Pokud mě nezajímá názor objektů mého experimentu, nabízí se otázka, proč to vlastně dělám?

To, co ale přišlo potom, předčilo očekávání moje i dalších. Autobus. Toulavý a zdánlivě zrezivělý. Přesto pojízdný a multifunkční. Záhadný dopravní prostředek, který může být korábem i býkem, plošinou i iluzivním strojem. Funambus z roku 1977 řízený námořníkem Thomasem Menoretem. A s ním Underclouds Compagnie v režii vzdušné akrobatky Diane Vaicle. Do pečlivě střeženého kruhu, udržovaného nenápadně okostýmovanými strážci, přijel autobus s půlhodinovým zpožděním. On ten velký dopravní prostředek jen tak nepřijel. Byl přitažen za vlasy. Silný cop silné ženy, následně osvobozené šarmantním mužem. Provazochodec a akrobatka spojeni lanem zvenku i zevnitř. Mathieu Hibon a Chloé Moura balancující na všech frontách. Jak vypadá láska mezi ženou, mužem a autobusem? Oslnivě. Jedno lano, mnoho světel, uhrančivý hlas Phila Vona. Jak dva poznají, jestli dokážou být v rovnováze? Dokážou-li tančit za jeden provaz, mezitímco Ona hraje na harmoniku na Jeho zádech. Ať už je všechno kolem v plamenech nebo pod vodou, zůstávají nad Funambusem. V oknech autobusu navíc bylo možno sledovat video sekvence (William Nurdin), které nabízely nový rozměr, další úhel pohledu a zesilovaly intenzitu všeho dění. Pozorujeme-li těmito okny vodu stoupat, můžeme vzápětí sledovat, jak skutečně teče ven. To, co považujeme za iluzi, je skutečné. Jen občas přesvědčit tu hlavu, aby věřila svým očím… Stín balancujícího páru se promítal na Průmyslový palác a já myslela na to, že tohle by nemělo skončit. Vlastně… jsem nemyslela vůbec na nic. Ještě dlouho potom.

Následovala afterparty v divadelním stanu s kapelou Rajtaraj a bylo veselo. Zatraceně povedený den. Občas se vyplatí být Za dveřmi.