Střípky festivalového léta (díl první)

"Hagrid, Hagrid!" volaly nadšeně děti, když jsme přijeli do Náměště nad Oslavou a ony spatřily na stánku Indies šéfa vydavatelství Milana Páleše. Ale pojďme to léto vzít raději popořádku.

Pod květináčem (Předkoncert Hradeckého slunovratu - Kittchen akusticky)
Strašně lije, Ladě odjíždějí hrát na Mišmaš a Petr Uvira mi půjčuje stojan na mikrofon pro Kittchena. Petr není jen skvělý kytarista, ale i výborný navigátor. Pokud je to třeba. Když jsme byli minulý týden ve Zlíně za Jitkou Šuranskou, cestou tam mě vedl přes serpentiny a lesy, prý abychom si to užili. Naopak když jsme přejížděli na poslední chvíli ze Zlína za Milanem Tesařem do Proglasu, jen díky němu jsem ten živý rozhovor stihl a do studia jsme nakonec vběhli na poslední chvíli jako v nějaké ztřeštěné komedii. Petr si pak během vysílání, když já odpovídal na Milanovy otázky, fotil ve studiu věšáky s růženci a sluchátky. Milan, Petr a Jitka, to je taková svatá trojice tohoto hudebního léta.

Ale zpátky do opavského deště. Zpěvák Ladě Michael Kubesa si ze mě utahuje: „Pane Müller, stále v tempu, stále v tempu?“ (To jsem ještě netušil, že se před hodinou potkal v jedné opavské hospodě s Kittchenem, který o tom pak napíše sloupek do Full Moonu.) V historickém sklepení klubu U Dvou dobráků je sucho a skvěle. Začínáme dokumentem Až budu proměněný, klub plný lidí jej sleduje se zatajeným dechem. Kuba s maskou a akustickou kytarou. To je zase úplně jiná energie než jeho klasický koncert. Je to jiné, ale také strhující a mrazivé.

Část pokoncertního večírku se čertvíproč koná v kadeřnickém salonu Hanče Bossákové, pijeme víno i s fotografem Lukášem Hartmannem, který později udělá z této akce skvělou fotogalerii.

Druhý den ráno sedíme se Zdenkem Svánovským a Kubou Kittchenem na naší zahradě, jíme párky, posloucháme Druhou trávu a Kuba říká skvělý postřeh o české country, když tu zjistíme, že Kubovi odjíždí za pár minut vlak. Zase jsme to stihli. Zase na poslední chvíli. Tohle léto toho asi stihneme hodně. O den později najde má žena Míša pod květináčem na zahradním stole krásnou kresbu, kterou tam pro nás Kuba schoval. Je radost mít takové přátele.

Víkend, kdy se objevil Justin Vačice (Hradecký slunovrat)
Volají mi z Českého rozhlasu a ptají se, jaký je rozdíl mezi letním a zimním Hradeckým slunovratem. Říkám, že hlavní rozdíl je ten, že před tím zimním, který se koná v sále, několik týdnů předem neustále nesleduju všechny meteorologické weby na svém mobilu, redaktor se směje, ale je to pravda. Počasí je však skvělé, jediná průtrž přijde v pátek v noci přesně na koncert Priessnitz, který však lidi hltají od prvního tónu, tančí a zpívají. Asi nejlepší atmosféra celé letošní sezóny. O měsíc později mi paní za pultem v opavské knihovně vykládá, jak si ten lijavec všichni v publiku užívali.

„Jak tohle chcete ještě někdy překonat, nebo aspoň zopakovat?" ptají se nadšení lidi a já jim říkám, ať si všimnou, že třeba páteční program otevřela Jitka Šuranská s krojovaným ženským sborem z Kudlovic a zakončila jej čistá mladá elektronika Killiekrankie. Nepotřebujeme si hrát na žánry ani na jistoty, máme nejlepší publikum na světě, říkám jim. Tak jaképak obavy, svět hudby je široký a fascinující. Když dohraje svou premiéru mnohohlavé Zvíře jménem podzim, kdekdo brečí. Tolik slz v backstagi jsme ještě neviděl. Taky se dějí běžnější věci, třeba že muzikanti pijí rovnou z lahví a smějou se na celé kolo. Premiéra Zvířete byla velkolepá, jsem opravdu zvědavý, jak to celé bude pokračovat.

Nějakou zvláštní cenu za největší počin v historii porevoluční festivalové scény by měl dostat Ondra Oborný, který dokázal ten obří zvířecí ansámbl spolu s početnými rodinnými příslušníky ubytovat. Mnohé jiné festivaly by na tomto oříšku asi definitivně skončily. Později se v ohlasech bude často skloňovat naše vychytané gastro a pití. Lidi z časopisu Full Moon váhají mezi stanem vinařství Krásná hora a vedlejším stánkem, který má ve své režii jesenický Kyle Bairnsfather se skvělým absintem. Co si dát? Říkám tomu Fullmoonova volba. Dají si obojí. Jsou to děti úplňku, nepotřebují spát, já však ano. A tak je v pátek, teda vlastně v sobotu nad ránem, vyhazuju i s Jaromírem Švejdíkem pomocí několika ostřejších slov z areálu, do konce festivalové sezóny se tomu pak smějeme, kdykoli se někde potkáme.

Jitka Šuranská si zase z naší opravdu široké nabídky oblíbila belgické hranolky. Těsně před koncem festivalu mě na ně zve a ptá se unavené obsluhy: Čím se líší ty belgické od normálních? Kluk za pultem odpovídá: ty naše jsou smažené v poctivém sádle! Jitka je vegetariánka a já mám rázem dvojitou porci.

Loňský slunovrat jsem zakončil pod Bílou věží tancem se Stinkou, letos na Terne čhave tančí všichni. Tihle "Mladí chlapci" jsou bezva a naše produkční a fotografka Petra Vavrečková je z nich tak nadšená, že jim věnuje kytku jinak určenou pro vystupující ženy. Manažer kapely Dušan Svíba nám pak pošle vskutku romantickou fotku, jak výstavní rom Gejza krásně spinká s kyticí položenou vedle sebe. Ach!

Ráno při úklidu stejně jako loni pekelně leje. Zdeněk Král se svou manželkou Andulkou v tom největším lijavci sbírají vajgly a nosí lavičky. Měli tady být jako diváci. Předtím nám Zdeněk pomohl zajistit sponzora (firmu OKI) a v pátek před začátkem dělal svoz z opavského východního nádraží (Jitka Šuranská mohla díky němu otevřít se svým sborem celý festival). No a teď v neděli ráno i se svou bezva ženou makají jak šroubi. A právě díky takovým lidem je Hradecký slunovrat takový, jaký je.

Němec v noční košili (Boskovice – festival pro židovskou čtvrť)
Poslunovratí euforie, na Facebooku nám přibývá hodnocení pět hvězdiček z pěti a chvály se hrnou a my se v tom po těch nervech a stresu radostně koupeme. Člověk úplně potřebuje jet na muziku, je skvělé mít festival zkraje sezony. Takže hurá do Boskovic. Právě kvůli takovým festivalovým místům nedám na hudební přehlídky dopustit. Kdoví, zda bych se jinak dostal do toho města, prošel židovskou čtvrt, synagogu, hrad... Poznal jsem přes festivaly spoustu krásných historických míst a měst. Hudba přináší místům nové obdivovatele a ona zas umocňují hudbu, zážitek z ní.

Svou scénu tam má Tonda Kocábek, bezva chlap, kterého obdivuju nejen za jeho encyklopedické znalosti v oboru (nejen) české hudby, ale i jako neúnavného bojovníka proti lidské blbosti na internetu. Právě na jeho scéně na Panském dvoře hraje Půljablkoň. Přicházíme a je to nádhera už zdálky, Maruščin zpěv, Michalova kytara a přechytrý humor. Zažil jsem s nimi jednu z nejmilejších prací svého života (na Půljablkoní desce jsem trochu přehnaně napsán coby producent) a oba jsou tak krásní lidi, jak krásnou dělají hudbu. Začíná děsně pršet, zkoušíme se Zdeňkem dělat fakt zapálené fandy a stojíme pod stejdží, ale dlouho to v těch přívalech vody nevydržíme. Po koncertě si povídáme na pódiu a Michal říká, že má chuť na víno. Naštěstí máme naše hradecké cuvée, pijeme jej pak večer v letním kině v moc dobré společnosti, zatímco hraje polská kapela Hanba, která by se bez toho vína dala vydržet jen stěží. První, co ráno uvidím, je obří Michal Němec v obří noční košili. Pohled pro Bohy. Může tento den dopadnout špatně? Může léto, v němž potkáváte tak skvělé lidi, dopadnout špatně?

Za synagogou (Longital a Golnar & Mahan Trio, Šamorín)
V půli července máme se Zdeňkem výstavu našich cestovatelských fotografií v Bratislavě. Založíme facebookovou událost a najednou přijde zpráva od Dana z Longital: "Zdenek a Vašek, príďte v piatok po vernisáži na koncert Longital do Šamorína - kúsok od Bratislavy v záhrade Synagógy, parádny priestor. Hráme o 21:00, pred nami iránsko-turecká world music z Viedne. Organizátor a majitel synagógy Csaba je skvelý týpek, manželka Kanaďanka a kamarátia sa s Kiskom a Dalajlámom." To je prostě nabídka, která se nedá odmítnout, jak by řekl Kmotr. Takže po vernisáži vzhůru směr Šamorín.

A tam je všechno tak, jak to má být. Děti pomáhají za barem nalívat domácí guláš, nádherní lidi v publiku i na jevišti, krásné prostředí a bezva pořadatelé, kteří se roky starají o krásnou synagogu a zvelebují ji. Longital je slovenský národní poklad, něco, co musíme Slovákům závidět. Vedle Tater a termálů. A je to zase nářez. Nevydržím u toho sedět a musím se postavit, později mi Shina po koncertě říká, jak ji to potěšilo.

Jako všude i tady dovezeme naše hradecké cuvée s line-upem na etiketě, nejdřív vlastně ani nechceme dát jednu lahev Mariánovi, bubeníkovi Longital (který je asi i nejlépe oblékaný bubeník na světě), všichni víme, že je abstinent. Ale Marián říká: No, dobrého vína už si občas trochu dám. Nalejeme mu a odměnou nám jsou výborné historky, které jsou však nepublikovatelné. Cestou domů v autě pouštím Longital a říkám si, že bych si je dal znovu, což je u množství muziky, které slyším, věc výjimečná.

Taká uzká skleněná šprušla, která hraje (Czech Music Crossroads)
Magdaléna Hájková z našeho týmu se před časem vrátila z Islandu. Spolu se svou kámoškou Lenkou šly samy dvě bloncky, bez navigace a jen se stanem dlouhé treky vnitrozemím. Cestou na Crossroads do Ostravy mi vykládá historky. Tvrdí, že už neměly oblečení, ale oblácení, a že tu bramborovou kaši ze sáčku po sobě střílely lžičkami, tak jim už lezla krkem.

Crossroads se konají v areálu Colours of Ostrava a potkáte tam výjimečné množství důležitých a zajímavých lidí. A také přednášky a workshopy, i fajn koncerty. V paměti zůstane fascinovaný Petr Uvira, když se dostal k nástroji cristal baschet, což je taková skleněná šílenost, která Petra uhranula. Pak taky koncert Kataríny Málikové a hlavně další z šíleností, bez nichž by byl tým Hradeckého slunovratu nemyslitelný. Nabíháme po koncertě Jitky Šuranské za ní coby nadšení fanoušci a necháváme si Jitku podepsat na předloktí. Jitka zanechává moc hezké vzkazy.

Veselé historky však nekončí, šikovná pořadatelka akce Anna Mašátová za mnou posílá štáb s kamerou a mikrofonem, místo něhož si hážu za triko sušenku, kterou mám v druhé ruce. Redaktorka se směje, že na sušenku asi nic nenamluvím. Letošní Crossroads jsou z mého pohledu mnohem vydařenější než předchozí ročník a všechno klape. Však taky šéf Crossroads Jirka Moravčík lítá po areálu jak utržený vagon, tahá židle, zařizuje a ptá se účastníků, jak jsou spokojeni. A to je vždycky dobrá známka.

Na konci akce se cítím asi nejzbytečnější za celou festivalovou sezonu. Magdaléna Hájková spolu s Milanem Tesařem radostně recitují kousky jakési normalizační angažované písně Jana Cézara, která je navede ke snaze si vzájemně vyměnit vizitky. Když pak vymýšlejí čínskou verzi pohádky O Červené Karkulce, tedy pohádku O Černobílé Pandě, vím, že je nejvyšší čas jet domů.

Závěrem a vlastně úvodem
"Hagrid, Hagrid!" volaly nadšeně děti, když jsme přijeli do Náměště nad Oslavou a ony spatřily na stánku Indies šéfa vydavatelství Milana Páleše.

Festival Folkové prázdniny má nepřitažlivý a zavádějící název, ale fantastickou dramaturgii i prostředí. Každoroční balzám na duši i obrovská inspirace. Jenže to už přetékáme do druhé půlky hudebních prázdnin, do druhého dílu tohoto vyprávění, do druhé půlky letošního opojení hudbou.