Anna Mašátová | Články / Reporty | 24.01.2015
Jsou různé druhy koncertů – dojemné, hlasité, odfláklé, příjemné, příšerné, však to známe. A pak jsou takové, při kterých pisálkům docházejí slova, protože opěvovat t krásu jde samozřejmě mnohem hůře, než zkritizovat propadák. V případě Tara Fuki jsou objevná oslavná přirovnání téměř nemožná, vždyť za patnáct let na scéně je duo Dorota Barová a Andrea Konstankiewicz-Nazir chváleno hudebními žurnalisty doma i v zahraničí.
A vystihnout atmosféru křtu páté řadovky Winna je už snaha marná. Ačkoliv se na nové desce violoncellistky obešly bez hostů, ke křtu přizvaly přátele a spoluhráče z dalších projektů. Hned v několika skladbách doprovodil dvojici trumpetista Oskar Török a basista Jakub Vejnar, kmotrovství se s milým rozechvěním ujala Aneta Langerová, která si střihla i píseň. Křest to byl originální - polévání jabkovicí není zcela nezvyklé, ale pomazání uzeným, to se jen tak nevidí. Pro mnohé bylo evidentně velkým překvapením užití „kouzelných krabiček“ loop station a pozornost si získal také ne zcela známý, libě znějící hang drum. Setlist namíchaný z novinek i starších kousků dovoloval vychutnat si introvertní i veselejší polohy, aniž byste se v jedné, či druhé utopili.
Jen publikum bylo až zbytečně sešněrované kultivovaností, každý spontánnější projev byl nadmíru milý, zřejmě to způsobila zdánlivá křehkost dialogu violoncell. Nebylo divu. Když dvojice hraje a zpívá, člověk má tendenci tajit dech a nerušit. Byla to však zbytečná obava, Tara Fuki dokážou být jemné, ale také velmi energické, silné a vtipné, na závěr zvládly zamlklé diváky i rozezpívat, ačkoliv to stálo trochu přemlouvání. Přidávat se samozřejmě muselo, nadšené komentáře v předsálí neznaly mezí.
Dokonalá souhra, radost pohledět i poslouchat. Kdo nemá ještě Winnu doma, nechává si ujít české album roku. Ne-li let.
Tara Fuki
21. 1. 2015, Archa, Praha
foto © Kryštof Havlice
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.