Teho Teardo: Často skončíme v kuchyni

Koncert dvojice Blixa Bargeld a Teho Teardo v neděli 18. září v pražském Paláci Akropolis bude jistě jedním z očekávaných vrcholů podzimu nejen pro redakci Full Moonu. Máme velkou radost z toho, že se nám podařilo udělat rozhovor s oběma protagonisty - výživné povídání Tomáše Turka s Blixou Bargeldem najdete ve Full Moonu #64, odpovědi jeho italského parťáka čtěte níže. Teho Teardo se s frontmanem Einstürzende Neubauten potkal při práci na divadelní hře, od té doby natočili již tři společné nahrávky, včetně letošního výtečně hodnoceného alba Nerissimo, a zdá se, že jejich spolupráce bude nadále pokračovat. Teho Teardo byl zakládajícím členem skupiny Meathead, spolupracoval s mnoha výjimečnými jmény alternativní scény a v posledních letech pracuje také hodně pro film. Hudbou doprovodil například snímek Božský, průlomové dílo slavného režiséra Paola Sorrentina. S Blixou Bargeldem si možná až nečekaně snadno padli do noty (sic!), přes nejčernější titul jejich novinky se společně stále smějí, často spolu vaří a vážně hovoří také o společné rodinné dovolené.

Minulé album jste nazvali pozitivně Still Smiling, novinka se jmenuje Nerissimo a řekl bych, že působí mnohem temněji než minulá kolekce, nejen díky jménu. Byl to záměr?
Nemyslím, že zní o tolik temněji, jen snad jinak. Titul nejčernější má co do činění s nekonečnými možnostmi černé barvy, právě černá totiž obsahuje všechny ostatní barvy. Rádi uvažujeme o tom, že hudba by mohla mít také tolik různých možností.

V titulní písni Blixa Bargeld říká, že ideální barva pro jeho hlas je černá, dokonce nejčernější. Jaká barva se hodí pro hudbu Teho Teadra?
Zůstanu taky u černé, právě proto, že je v ní možno najít širokou škálu dalších barev. Jen musíš mít chuť je hledat.

Titulní píseň je nazpívaná anglicky i italsky, vlastně album rámcuje...
Ano, otevírá a uzavírá album jako závorka.

SPOLEČNĚ U SPORÁKU

Jak je na tom Blixa Bargeld s italštinou? Už se za ni nemusí omlouvat?
Skutečně ne, hodně se zlepšil a máme za to, že jeho italština je dostatečně dobrá na to, aby v ní mohl zpívat.

Na obou albech používáte hned několik jazyků, dokonce jste několikrát mluvili o jakémsi evropském konceptu. Do jaké míry se na skladbách podepisuje v jakém jazyce jsou otextovány a zpívány?
Na tohle by ses měl zeptat spíš Blixy, ale určitě ti mohu prozradit, že se mu velmi líbí myšlenka pohlížející na tělo jako na metaforu, a na to co by dělalo v jiném jazyce. Jak by na ně mohlo reagovat.

Zaujalo mě, že se na albu objevují hned dvě písně, které již vyšly před dvěma lety na EP Spring. Takhle to bylo v plánu od začátku?
Přesně tak a pravděpodobně se bude obdobná věc znovu opakovat na dalším EP, na kterém momentálně pracujeme.

Jak jste vlastně přišli na The Empty Boat, píseň brazilského zpěváka Caetana Velosa?
S tím nápadem přišel také Blixa. Dává to smysl, on je zpěvák, tudíž si musí vybrat písně se kterými se cítí pohodlně.

Odrazily se na novince zkušenosti z vašich společných koncertů?
Rozhodně ano, velmi nám to při práci pomohlo. Společné koncerty jsou jedním ze základních kamenů naší spolupráce.

Koncerty na turné k Nerissimo jsou prý úplně jiné než ty v minulosti.
Přesně, jde o úplně jiné představení, mnohem delší než jsme dříve hráli, nejen proto, že máme větší repertoár. Budeme hrát všechny písně z nového alba, plus také nějaké starší věci, ale žádné projekce ani speciální světla nebudou. Jen jednoduché bílé nasvícení.

S Blixou Bargeldem jste se potkali při práci na divadelní hře Ingluria, společně jste pak napsali píseň A Quiet Life. Kdo přišel s nápadem udělat společné album?
Tak nějak to vyplynulo ze situace, prostě jsme při práci na této písni získali dojem, že by dávalo smysl zkusit napsat písničkové album. Ta myšlenka nám přišla lákavá už jen proto, že každý z nás pochází z odlišného hudebního prostředí a vlastně ani jeden není znám díky písním. Tudíž jsme se rozhodli tuto naší představu vyzkoušet.

Ve vaší hudbě hrají určitě jednu z hlavních rolí humor a nadhled, který z vás dvou je ten co vypráví vtipy?
Oba dva máme rádi humor, pochopitelně. Je to jedna z nejdůležitějších věcí v životě.

Vypadá to, že si, zřejmě nejen díky kladnému vztahu k humoru, velmi dobře rozumíte.
Máme toho hodně společného, zdaleka nejen co se týče hudebních pojmů. Chystám se Blixu s jeho rodinou vytáhnout na společnou dovolenou.

A co jídlo nebo vaření? O Blixovi je velmi dobře známo, že je velký gurmán a milovník vína, tahle charakteristika se dost možná dala použít na téměř každého Itala nebo ne?
Pozor, zdaleka ne každý Ital se o tyhle věci zajímá.

Dobře a ty ano? Rozumíte si vy dva i v tomto směru?
Já se o jídlo velice zajímám, zkoumám odkud pochází, jak se připravuje a vaří. Ale nejsem fanatik, určitě nemám nic společného se současnou hipsterskou gastronomickou módou. Jen se rád dobře najím a s velkou oblibou vařím. S Blixou velmi často skončíme v kuchyni společně u sporáku.

DADA? NEEXISTUJE!

V letošním roce uplynulo 100 let od založení Cabaretu Voltaire a uměleckého směru dada, tvoje poslední album Le retour à la raison je dadaismem přímo ovlivněno, jde o originální doprovod ke třem snímkům Man Raye. Není pochyb o tom, že pro EN a jistě i pro tvojí práci je dada velice inspirativní.
Studoval jsem moderní umění, jehož je dada důležitou součástí, podobně jako surrealismus. Šlo o jedny z hlavních evropských výrazů před druhou světovou válkou, než bylo mnoho umělců donuceno odejít do Spojených států. Po válce se do Evropy dostalo příliš amerického umění a její profil se definitivně změnil.

Myslíš, že je dada stále aktuální?
Nezajímám se konkrétně o žádnou scénu, protože je lidé často berou příliš vážně. Ale zkus si říci slovo dada několikrát hned za sebou a uvidíš, jak se věci zlepší.

Do jaké míry je možné dada, tedy oslavu nepředvídatelnosti, zábavy a náhody používat v hudbě?
Dada neexistuje, tudíž není co oslavovat. Co bys oslavoval? Recept je uvědomit si to.

Na Le retour à la raison se podíleli Joe Lally z Fugazi nebo Jochen Arbait z Einstürzende Neubauten, obecně jsi známý častými kolaboracemi, již od devadesátých let. Co tě na spolupracích s jinými hudebníky láká?
Joe a Jochen jsou výjimečná hudebníci a skvělí lidé. Miluju spolupráce, zrovna teď jsem ve svém studiu, které je jako prázdná krabice co odumírá, když v ní nikdo není. Potřebuješ lidi v místnosti, aby se něco stalo před mikrofonem. To je to, co dělám.

Na tomto albu se objevil také Fabrizio Modonese Palumbo, známá postava italské alternativy a vedoucí skupiny Larsen. Znáte se dlouho? Spolupracovali jsi s nimi někdy?
Larsen jsou naprosto vynikající! Znám je od prvního dne, ale nikdy jsme spolu nepracovali.

Jak se obecně alternativní hudbě v Itálii v dnešní době daří?
Upřímně, nemám ponětí, co ten název dnes znamená, tedy alternativní hudba, pochopitelně. Vím co to bývalo, ale časté zneužívání tohoto pojmu naprosto změnilo jeho význam a ten název už dnes nemá vůbec žádnou moc. Možná je čas začít vymýšlet nové pojmy a názvy, jak popsat to, co děláme.

Od jisté doby vydáváš veškerou svoji hudbu na vlastním labelu Spècula. Yhovuje ti být svým vlastním pánem?
Naprosto. Líbila se mi myšlenka mít jedno místo pro veškerou svou hudbu a Spècula svou úlohu skvěle naplňuje.

Vychází zde také soundtracky, které tvoří podstatnou část tvého díla. Podle čeho se rozhoduješ zda práci na filmu vezmeš?
Začínám vždy od scénáře, to je to místo, kde se snažím zjistit, zda k filmu mohu přidat něco opravdu důležitého. Nestačí jen vytvářet hudbu, musíš přijít na to, jak by mohla být prospěšná, to jí teprve dá ten správný smysl. Vytvářet jen hudbu v pozadí mě vůbec nezajímá.

Napsal jsi hudbu k úspěšnému filmu Božský (v originále Ill Divo, pozn. aut.) italského režiséra Paola Sorrentina, soundtrack byl dokonce oceněn cenou Davida di Donatella. Na jeho dalších snímcích už ses ale nepodílel, není to škoda?
Někdy stačí trocha úspěchu k tomu, aby se nakrmilo ego. Po Ill Divo Paolo přestal úplně používat ve svých filmech originální hudbu a začal pouze vybírat již hotovou hudbu z různých nahrávek. Mimochodem většinou z alb, která jsem mu v minulosti věnoval. Ale dokud je takto spokojený a šťastný, tak je to pro mě v pořádku.