Teho Teardo & Blixa Bargeld a černočerná čerň

Debutové album italského skladatele filmové hudby Teha Tearda a německého bonvivána a zpěváka Einstürzende Neubauten Blixy Bargelda se jmenovalo Still Smiling, o kousek mladší EP zase zdobil růžový obal a nápis Spring. Barevné odstíny za těch pár let potemněly, smích oba hudebníky a – jak často zdůrazňují – přátele přešel. Je podzim a jejich druhá společná deska výstižně promlouvá už svým názvem – Nerissimo je italským slovem pro černočernou čerň.

Anglicky zpívaná verze titulní skladby album zahajuje a už v ní Bargeld naplno přiznává barvu a přes vyjádření víry, že na konci tunelu přece jen čeká světlo, zde melancholie nepokrytě přerůstá ve smutek. Tam, kde na debutu oba muzikanti zpřítomňovali osamělost chodeb luxusních hotelů, se nyní rozprostírá prázdnota duše, spokojeně se pinožící axolotl vyrostl v obludu. Je to právě skladba The Beast, v níž tato poloha vyznívá nejdůrazněji. Bargeld se zde dovolává Boha i statistik, tam, kde se dříve rochnil v požitkářství, zaznívá nyní nejistota, ale též „jazyky, jimž nerozumí“. Od muzikanta, pro jehož tvorbu bylo právě laškování s různými jazyky jedním z poznávacích znamení, je to nečekané přiznání.

Co naopak zůstalo na svém místě, je Bargeldovo labužnické převalování každého slova; v jeho zpěvu zůstává přese všechnu zádumčivost nepopiratelná rozhodnost. Okamžitě uhrančivé jsou i Teardovy hravé i precizní nástrojové party, táhlé elegantní smyčce doprovází tentokrát i basový klarinet, který paletu osvěžuje o další odstín černé. A pokud se na debutu Bargeld s italštinou vyrovnával s přiznanou rozšafností, tohle album završující italská verze Nerissima je ponuřejší než cokoliv, co jí předchází.

Není důvod polemizovat s tím, že Teardo a Bargeld, který dříve podobně spolupracoval i s Alvou Notem, nenuceně našli svůj zvuk a porozumění, zároveň ale zjevně nepřestali zkoumat jejich mantinely. Do nich vždy směstnávali požitkářství i občasná šprťouchlata, která však nyní ustoupila do pozadí. Když se tak na scénu dostane Ulgæ zajatá v Petriho misce, rozprostře se nahrávkou nálada jako z pomyslného remaku Solaris, jehož hrdiny jsou mikroskopická stvoření. Je v tom něco nepokrytě naivního, ale i vesmírně znepokojivého. Zvlášť když je skladba jaksi nedořečená a stejně rázně oba hudebníci utnou i The Beast. Podobně znenadání končí opravdové války, víme díky Der 1. Weltkrieg (Percussion Version) z poslední desky Einstürzende Neubauten.

Společné divadlo dvou výrazných hudebníků je o kus komornější než minule, okolo deseti mikrodramat ale povlává závoj něčeho velkého. Album si uchovalo typickou vznešenost, sebefešáčtější elegance však nedokáže zakrýt lidské jádro. „Naděje by měla být mezi kontrolovanými látkami,“ zpívá Bargeld a dávkuje ji pomálu. Nic to ale nemění na tom, že opět dokáže v dokonalém souznění s Teardovou instrumentací otevírat oči. Jen ty mají tentokrát černé i bělmo.