The Dillinger Escape Plan: Jebat krevetu!

Ozvěny Brutal Assaultu. Pravděpodobný vrchol loňského, dvacátého ročníku – inferno rozpoutané The Dillinger Escape Plan – předcházelo probuzení do pekelné výhně a nečekaný email: Do you stiil want to talk to Dillinger Escape Plan? They are available from 16 today. Let me know ASAP if you are interested! Moment, to umí někdo z týmu fesťáku číst z prostěradel po mokrých snech? S Benem Weinmanem už jsem měl tu čest, ale jen nakrátko, spíš se minout než potkat, ale jak praví legendy, nezapomněl mi naše setkání připomenout. Meškám Walls of Jericho a nelituju. Až The Dillinger Escape Plan vyjde říjnová rozlučková deska, až objedou planetu a až příští léto pověsí dvacet let manifestu WeDon'tGiveAFuck na zrezlý hřebík, budu si tuhle seanci pamatovat. A naivně věřím, že oni taky. Začátek konce, rok od posledního setkání, čas oprášit modřiny z pitu.

Čau Bene, super tričko!
Co? Tohle? Kdo to je? To mám z Hot Topicu!

Jasně...
Dělám si prdel. Agoraphobic Nosebleed jsou super. Super texty!

Jsem dost na nervy, na tohle jsem se vůbec nepřipravoval, dostal jsem dneska mail o rozhovoru. Ale je mi ctí.
Ctí? Pro mě je pocta potkat tu někoho v bílém tričku.

Je horko jako svině, já nejsem žádná metla.
Odkud jsi?

Bydlím poblíž Ostravy, hráli jste tam jednou.
Já si to myslel, tam jsme se potkali. Paráda!

Měl jsem nápad udělat s muzikantama rozhovor a nemluvit o hudbě... Ben: To by bylo super.

Greg: Jo, mě by to víc vyhovovalo. Stejně je to furt dokola.

No právě, i proto. Slyšel jsem tě před chvílí mluvit o Killer Be Killed, což je pochopitelně aktuální téma, ale nechci se opakovat. Nechci vás tímhle rozhovorem nasrat.
Greg: Mě nenasereš.

Ben: V pohodě, prostě ti rozmrdám hlavu o tenhle stůl a bude to cajk.

Greg: Neboj, to má rezervované týpek před tebou.

Tohle je docela čerstvá informace, z dneška nebo včerejška, o Party Smasher kytarových boxech. Přiznám se, že jsem o tom nečetl, říkal mi o tom kamarád Mišo (Momma Knows Best, pozn.a.). Můžeš mi o tom říct víc?
Ben: V pohodě, ukážu ti je, jsou to kurevsky parádní bedny. Dělá je můj kámoš ve více provedeních, jedna je s patnáctkou reprákem dole, víc hraje spodky a nad tím jsou tři dvanáctky. Takže je to jako klasický box s patnáctkou vespod, je to super na... ukážu ti fotku. Party Smasher je o tom hledat lidi, co umí, a dopřát jim pozornost, ukázat je světu. Protože to dělají ze správného důvodu.

Kevin: Hrajou fakt parádně, věř mi.

Nevnímám Party Smasher jako značku, jako skořápku, na čemž dneska staví kdekdo. Přijde vám, že to tak bylo i u vás, když jste začínali? Viděl jsem Ill Niňo a Hed P.E. a tam vůbec nešlo o muziku, která byla otřesná, spíš o vizuál. Jasně, viděl jsem TDEP a jste nejživější kapela, ale setkávali jste se s tím víc zamlada? Vím, že miluješ Radiohead, a ti představují přesný opak toho, co se snažím říct...
Ben: Já měl vždycky rád kapely, co byly nejlepší v tom, co dělaly. Nemělo to co dělat se škatulí. Když začínali TDEP, už jsem vůbec neposlouchal tvrdou hudbu. Začalo to Deicide a Napalm Death, ale pak jsem přesedlal na fusion jazz a Aphexe Twina. Nic víc. Šlo tam o přístup a nasazení, v té době jsme začali nahrávat a chtěl jsem to přenést do kapely, kde vznikalo něco nového. Mimochodem, tohle je náš nový kytarista Kevin.

Čau Keve, už se na tebe chystám. Gregu: stejná otázka, jinak položená. Přišel jsi někdy na kapelu skrze nášivku na bundě nebo zajímavé vizuály...?
Greg: Ne.

Ben: Možná když jsme byli mladší, ale dneska to ani nejde. Dneska už to není... dneska jde všem o image a o tom to je. Dřív snad, viděl jsi tričko Napalm Death nebo obal desky od Obituary a řekl sis: Kurva, to musím slyšet!

Takhle jsem objevil Nails, skrz tričko od Andyho Williamse.
Ben: Přesně! Miluju Nails. Nejtvrdší věc na světě.

Greg hraje v Killer Be Killed, Ben chystá Giraffe Tongue Orchestra a nahrával kytary s Kimbrou, slyšel jsem No Machine, kde bubnuje Billy, ale co dělá Liam mimo TDEP nemám šajn...
Greg: Liam má death/blackový projekt John Frum, věci se hnuly teprve nedávno, ale brzo to vyjde.

Kevin: Zní to parádně. Tvrdá záležitost.

Killer Be Killed se pro mě stali supergrupou, když jste vzali Bena Kollera. Co se stalo, že jste vyměnili bubeníka?
Greg: Protože Davea nemám rád.

Ben: Jak jednoduché...

Greg: A mám rád Bena. A chtěl jsem ho od začátku, ale nemyslel jsem si, že by měl čas mezi všema kapelama, kde hraje. Vtipné je, že jsem projížděl emaily, co jsem poslal leta zpátky, kde stálo, že chci s Benem hrát, ještě v době, kdy Dave Elitch byl ze hry. Poslal jsem Benovi screen, aby věděl, že jsem ho v Killer Be Killed chtěl od začátku, ale neoslovili jsme ho, když bydlí na východní pobřeží a má All Pigs Must Die a Converge a tři prdele dalších kapel. Nepřišlo mi to reálné. Nakonec to klaplo a je to náš člověk, skvěle to maká. Je zajímavé mít v kapele člena Converge, protože vztah Converge a TDEP je jako mezi vzdálenými sourozenci. A taky přišel do Converge zhruba ve stejnou dobu, co já začal s TDEP.

Ben: Pravda.

Greg: Takže máme stejné vzpomínky a zkušenosti s kapelou, přestože jsme hráli každý jinde. Sahá to ještě dál. Jako děti nás bavily stejné věci, videohry, New Kids on the Block, fakt úlet. Jsme si dost podobní, takže to do sebe všechno skvěle zapadá.

Ben: Brian Benoit, náš bývalý kytarista, a Nate Newton spolu hráli v Jesuit. Jeli jsme s nima spoustu turné. Brian pak šel k nám a Nate se přidal ke Converge. S nima jsme taky odjeli spoustu koncertů. Pak přišel Greg a Converge vzali Bena Kollera. Tohle nás spojuje a je to super. Není moc kapel, co by zůstaly relevantní dodnes.

Greg: Jsme jako děcka z jedné školy, co spolu nechodily do třídy. Zajímavé. Mastodon – to samé!

Ben: S těma jsme taky koncertovali odjakživa. Znal jsem je ještě dřív, než hráli v Mastodon, Bill a Brann hráli v Today Is the Day, tehdy jsem je potkal. Takže jsme si odjakživa blízcí.

Jaké jsou mezilidské vztahy v kapele po tolika letech pohromadě. Jasně, Kevin je nový, ale... Jak ses ocitnul v TDEP?
Kevin: To je na dlouho...

Ben: Cool historka.

Záleží kolik máte času...
Ben: Zas tak dlouhá není.

Kevin: Zkrátím ji. Ben mi dával lekce hry na kytaru, kdysi dávno, po tom, co jsem je viděl hrát na Readingu, kde se Greg vysral na pódiu... (kolektivní smích) Pak jsem šel studovat zvukové inženýrství a po absolvování chtěl práci, tak jsem si pronajal studio, kde TDEP zkoušeli od samého začátku. Bylo to víc jejich studio než moje, šílené. Začal jsem hrát v kapele, vyjeli jsme s TDEP na turné, pak jsem jim dělal kytarového technika a tak dále.

Ben: Studio, co koupil Kevin, je to studio, kde jsme poprvé zkoušeli s Gregem.

Greg: A nahráli jsme tam Miss Machine.

Ben: A probíhal tam i Billyho "konkurz". Učil jsem ho hrát, když byl ještě klučina.

Kevin: Tyvole, já byl vořežprut...

Ben: ...a pouštěl jsem mu King Crimson a spoustu další muziky, co ho dovedla až k žánru, který hrál. Nechci říkat, že jsem pyšný, nejsem jeho táta, ale je to super pocit, vidět ten vývoj.

Zajímá mě tvůrčí proces. Bavil jsem se o vaší muzice s kamarádem, co hraje na bicí v kapele, a prostě to nechápeme. Co je ten první impuls, z čeho se zrodí skladba? Riff, rytmus... Snažím se pochopit, jak vzniká tak specifická muzika, eklektická a nějakým ujetým způsobem romantická zároveň.
Greg: Jsme šílení lidi.

Ben: Jsme šílenci, fakt. Nebudu zacházet do detailů, kdo co dělá, to je irelevantní. V počátcích TDEP, kdy se utvářelo naše hudební výrazivo, 1997, to byla éra numetalu. Limp Bizkit, Korn, Creed... rozjeli jsme kapelu, co hrála pravý opak. Nepředvídatelně, bez refrénů, bez repetic. V undergroundu bylo pár eklektičtějších kapel, mísících jazz s metalem a punk s metalem, což nebylo přijato zrovna nejlíp, tehdá. Viděl jsem hrát kapelu Candiria, nejdřív rapovou část skladby, pak metalovou, pak čistý jazz a bylo to jasně dané - oddělené. Mě vždycky bavily kapely, kde jsi ty vlivy těžko odposlouchal, protože vznikl mix toho všeho. Tohle byl na začátku můj jediný cíl: ta upřímná výbojnost, nasazení a přístup kapel, z něhož vzniká něco nového. Postupem let jsme si vytvořili hudební jazyk vlastní pro TDEP, kam přimícháváme nové prvky a vlivy, ale snažíme se zůstat věrní něčemu, co jsme stvořili na počátku. Musí to být romantické a musí to být vášnivé, protože umíme skládat jen takovou muziku, kterou procítíme i naživo. To je víc než technika, jde o energii, sebevyjádření.

Gregu, která pasáž v textu tě spolehlivě nasere?
Greg: Moje?

Ben: Ne.

Greg: Už jsem chtěl něco říct...

Ben: Takové ty generické kokotiny...

Greg: Ani nevím, protože se snažím neposlouchat muziku, co stojí za hovno, jestli mi rozumíš. Vím, čemu se vyhnout. Myslím, že mě nejvíc sere můj vlastní hlas. Zaslechl jsem v jednom americkém metalovém rádiu svůj hlas a řekl si: "Panebože!" a musel okamžitě přeladit. Zpětně mi došlo, že hráli naši věc Hero of the Soviet Union. Pokud tě baví tvoje vlastní věci, tak je s tebou něco kurevsky špatně.

Ben: Máme to tak všichni, jsme dost sebekritičtí.

Greg: Nemyslím si, že stojím za hovno, ale nechápu, jak se může někdo kochat vlastním uměním a honit si u toho péro. Tohle neumím.

Ben: Všechny ty sračky typu "you stabbed me in the back" a podobně, spousta hardcorových textů.

Greg: Obecně nemám rád věci, co nejsou upřímné. Poznáš to, lidi mají v hubě něco, s čím se neztotožňují, nemyslí to vážně, to mě irituje.

Odkaz z EP Irony Is a Dead Scene je v TDEP slyšet dodneška, i po vokální stránce. Myslíš, že tě Mike Patton ovlivnil a inspiroval?
Greg: Vůbec ne.

Ben: Patton tě neovlivnil?

Greg: Ne touhle nahrávkou.

Já to slyším jinak.
Ben: Podle mě neexistuje dobrá tvrdá, eklektická kapela s melodickými prvky, kterou by Mike Patton neovlivnil. Nebo věci, co ovlivnily jeho, Bad Brains a tak dál. Tak to je. Lidí, kterým se to povedlo dobře, je málo. Kdybych měl vybrat jednoho člověka, se kterým chci dělat muziku už odmala, tak je to Mike Patton.

Greg: Protožes' mě ještě neznal. (smích)

Ben: Ode dne, kdy jsem Mikea potkal, mi byl a je mentorem. Chová se ochranářsky, hodně mi poradil a má radost, že jsme vzali právě Grega, což mě hrozně těší, protože ho nic nebaví. Patton je hrozně vybíravý a kritický, co se týká muziky, takže mít jeho požehnání, to je paráda. Jsou dva lidi, jejichž pochvaly si vážím nejvíc na světě – Trent Reznor a Mike Patton. To je mimo jiné ten hnací motor, co nás žene pořád vpřed.

Co říkáš na comebackovou desku Faith No More?
Ben: Mě baví. Vím, že spousta lidí držkuje, ale podle mě to zní jako Faith No More. Mě to přijde jako další logický vývoj. Co myslíš ty?

Nejsem kdovíjaký fanoušek Faith No More, deska vyrvaná z kontextu, v pohodě, ale...
Ben: Je to generační záležitost.

Greg: Já ji neslyšel.

A co teď vůbec posloucháš? Tvrdíš, že v zápalu kreativního procesu neposloucháš hudbu.
Greg: Moc toho teď neposlouchám. Whirr mě baví, i když to není novinka, baví mě White Lung, není toho moc. Od One of Us Is the Killer pořád něco tvořím. Mám problém nasávat a vypouštět zároveň. Střídám etapy, kdy poslouchám tuny muziky a kdy mám naopak radši ticho. Jakmile se ponoříš do tvůrčího procesu, šlehneš si a pak se probereš se zjištěním: "Tyvole, kolik mi toho uteklo?" Něco objevím a ptám se lidí kolem: "Znáš tuhle parádní desku?" a okolí reaguje: "Jasně, ty čuráku, pouštěl jsem ti to před půl rokem, když to vyšlo."

Kterou kapelu jste nesnášeli a dneska ji milujete? Kevine?
Kevin: A kurva. Spíš kdyby ses zeptal obráceně...

To by bylo moc jednoduché...
Kevin: Vůbec mě nebavili Dillinger, když jsem je slyšel poprvé.

Ben: To většinu lidí.

Greg: Tys' nás nesnášel, vole?

Kevin: Když už jsem měl koupenou desku, tak jsem se prvotního opovržení vzdal.

Greg: Čuráku.

Kevin: A je to venku. Dneska to balím, odcházím z kapely.

Bene?
Ben: Třeba Deftones, v devadesátkách vlajková loď rapmetalu. Dneska je miluju, ukázkový případ. Neměl jsem rád ranné NIИ...

Greg: ...a dneska je miluješ. Mám to stejně.

První deska Nine Inch Nails se brává jako špatná vykrádačka Depeche Mode.
Ben: Depeche Mode jsou moje nejoblíbenější kapela. A nevím, jestli s tímhle můžu souhlasit. Rozhodně je tam slyšet spousta inspirace z raného gothicu a podobně. Ranou popovější éru NIИ jsem nevstřebal, v té době jsem to nepobral, dneska jsou jednou z mých nejoblíbenějších kapel vůbec. Tyhle dvě kapely nesmírně respektuju a cokoliv, co udělají, mě baví, ale v jejich začátcích jsem je nenáviděl.

Greg: NIИ jsem neřešil, snad kromě singlů, asi do roku 2005. Jako dítě mě zajímala kytarová muzika, metal, pak grunge, věci jako Soundgarden, ne NIИ. Když jsem je viděl poprvé, nechápal jsem, co tam dělá ten týpek v síťovaných punčochách.

Ben: Nojo... (smích)

Greg: A tahle scéna nebyla nic pro mě. V Americe se tohle seběhlo hrozně rychle, z ničeho nic byly obchoďáky plné děcek v síťovaných punčočách, latex, nagelované vlasy, oční linky.

Podobnou "vlnu" jsme měli ještě v Československu, tady byli tzv. depešáci. Specifická sorta mladých, aspoň na tu normalizovanou dobu.
Ben: Kdy se tohle dělo?

Osmdesátky...
Ben: Jasně, rozumím. Tyvole, po tomhle budu pátrat.

Greg: Když se zamyslím nad gotickou muzikou, co byla cool, naskočí mi spíš Depeche Mode nebo The Cure, a když jsem tehdy viděl NIИ nebo Marilyna Mansona, přišlo mi to spíš groteskní, víš, co myslím...

Ben: "Nesnáším svoje rodiče," a takové ty kecy...

Greg: No právě. A pak, náš bývalý bubeník Chris Pennie byl obrovský fanoušek Nine Inch Nails a myslím, že za to může on. Fakt je žral, hrozně moc, asi proto jsem jim dal druhou šanci. Postupem času jsme se všichni spřátelili s širším i užším okruhem lidí kolem NIИ, ještě než jsme jakž takž prorazili, a v tu chvíli mi začalo docházet, že na těch deskách něco je, začali mě bavit a začal jsem je respektovat. Víc pro umělecký přístup k věcem než pro hudbu samotnou.

Ben: Reznor je geniální.

Máš dneska favorita?
Greg: The Downward Spiral. The Fragile je dost ambiciózní dvojalbum, klobouk dolů, ale u mě vede The Downward Spiral.

Ben: Fragile je majstrštyk.

Myslíš si že se dá poslechnout Ghosts I-IV na jeden zátah.
Greg: Ani hovno.

Ben: Ne.

Zvládl jsem to.
Greg: A byls' sjetý?

No... ne?
Greg: Jo! Byl! A je to venku! Cha!

Dá se vůbec nějak definovat, co je to Party Smasher Inc.?
Ben: Určitě.

Vzniklo to snad dva roky zpátky, ale aktivní dění okolo netrvá dlouho.
Ben: Zpočátku nešlo o nic než logo. Pochází to z názvu naší skladby, jako název mi to znělo cool. Potřeboval jsem něčím zaštítit naši desku, v té době jsme nebyli upsaní žádnému labelu v tradičním slova smyslu, často šlo spíš o kolaborace, v Evropě jsme si desku vydali sami. Takže jsme potřeboval naše aktivity něčím zastřešit, dát tomu všemu konzistenci, nálepku, ksicht. Jakmile jsme to pojmenovali Party Smasher, lidi se začali vyptávat. "Takže máte vlastní label?" A já na to: "Ne tak docela," ale zdálo se mi, že lidi chtěli, aby Dillinger měli vlastní stáj, že by to tak mělo být. Začal jsem nad tím přemýšlet, vždycky jsem byl zapálený pro více projektů, starám se o byznys okolo TDEP, tahle kapela mi nebude stačit. Do toho nátlak od lidí: "Uděláme deal?" Napadlo mě: "Na čem mi záleží? Jak chci využít konexí a lidí, co znám, a vlivu TDEP?" A v podstatě mi šlo o vytvoření živné půdy pro lokální scény, komunitu a exkluzivitu něčeho výjimečného a jak jsi říkal, někdo, komu důvěřuješ, ti doporučí tohle a tamto. A o tohle mi šlo, dneska je všeho tři prdele, každý ze sebe sype projekty a nápady a času je málo, abys zjistil, co za něj stojí. Takže momentálně Party Smasher existuje jako platforma ke zviditelnění umělců, co to dělají ze správných pohnutek. Tečka. Herec, muzikant, co já vím, cokoliv, co nám přijde důležité, co může být inspirativní. A jako platforma se Party Smasher bude vyvíjet, momentálně chci ukázat, na čem stojíme, jaká jsou kritéria a styčné body, proč to vůbec děláme. Ukázat hodnoty.

Přišlo mi super, že jsi vzal pod křídla Eliotta z littlepunkpeople. Pamatuju na rozhovor, co s tebou dělal, a všechny ty srandičky okolo prdění, převlíkání se za vlastního dědu. Přišlo mi to do jisté míry zvláštní, že sedmiletý kluk dělá rozhovor s metalovýma kapelama, ale fascinovala mě ta vstřícnost, hrát podle jeho pravidel, kousek dítěte v tom šíleném muzikantovi...
Ben: Možná tě to překvapí, ale jsem lidská bytost z masa a kostí. A věřím, že lidi potřebujou mít svoje soukromí a sociální sítě jdou v tomhle až moc daleko. Ale pravdou je, že tenhle kluk miluje muziku. Není to tak, že by mu jeho táta našeptával otázky. Tenhle klučina miluje Melvins, miluje Ghost, miluje Dillinger, Mastodon. V rozhovoru s J. Mascisem pokládal otázky na základě jeho lásky k deskám Dinosaur Jr. jako pravověrného fanouška. Tohle mě neskutečně fascinuje. Neměl jsem starší sourozence, kteří by mě přivedli k hudbě, je paráda, že má rodiče, kteří nejsou zapšklí a ukázali mu tenhle svět a motají se kolem nás... Elliot je kámoš. Vídáme se.

Ty jsi vegan...
Ben: Ne.

Ani vegetarián?
Ben: Nikdy jsem nebyl. Jsem pescetarián.

Cože?
Ben: Nejím maso, občas dám rybu. (pescetariáni nekonzumují maso savců, pozn. ed.)

Chtěl jsem se zeptat na život vegana na tour, jestli si doma taky sám vaříš a útěk z kuchyně je potom o to těžší. Tuším, že Liam je vegan, a co se mu narodila dcera, stravuje se spíš jako vegetarián.
Ben: Jako otec je teď míň striktní. Pořád je vegan, ale sem tam jí mořské plody. Liam je frajer, všude ví, kam zajít, co koupit, rád hledá, v tourbuse má misky plné ořechů a všelijakých bobulí a pičovin. Dneska už je to mnohem snazší, najíst se jako vegetarián. Já veganství věřím a občas je mi ze samého sebe zle, že se nestravuju jako vegan. Ale ryby jsou mi ukradené.

Proč?
Ben: Je mi u prdele nějaká kreveta. Jebat krevetu. Sežeru vás všechny, vy zasraný krevety!

Elvis, nebo Beatles.
Ben: Jsem za Beatles, protože přepsali historii písničky. Ale miluju Elvise.

Greg: Beatles, protože můžou za to, jaké písničky skládáme. Ale Elvis zase může za to, co děláme na pódiu. Těžká otázka.

Kevin: Beatles. Proto, jak tvořili svoje nahrávky.

Ben: Velmi inovativní.

Greg: Tak teda Beatles. Ale mám radši Rolling Stones než Beatles, protože tam je obojí. Vlastní tvorba, šílené živáky.