Kateřina Lukáčová | Články / Reporty | 13.03.2016
Znali se, měli se – možná i rádi. Ale on byl kluk a ona byla holka. Jde to, nebo je to problém?
Svěží inscenace olomouckého Divadla na cucky si pokládá otázku, zda existuje přátelství mezi holkou a klukem, mužem a ženou. Nebo možná jen otázku, zda existuje přátelství. Tečka.
Na scénu přivádí dvě děti, které si zpočátku ani neuvědomují svou rozdílnost, jsou přece stejní, říkají si všechno. Můžou na sebe i přísahat. Ale s průběhem času rostou a věc se komplikuje. Zkazí jim to žárlivost nebo je odloučí vzdálenost? Otevřený konec inscenace zklamává a dává naději zároveň.
Slovenská režisérka Silvia Vollmannová nepracovala při tvorbě inscenace s žádným dramatickým textem. Autory textu jsou i sami herci, využili vlastních i cizích životních zkušeností a příběhů, z nichž slepili výsledný tvar. Který je díky tomu živý a přirozený, připomíná nám dětství a naše vlastní přátele.
Inscenace je rozdělena do krátkých scén, které jsou od sebe časově vzdálené. Plynutí času a s ním související dospívání zobrazují čáry na futrech, které jsou stále výš. Mění se také kostýmy, které naznačují aktuální věk aktérů. Scény jsou také odděleny krátkými video vstupy reportážního charakteru, ve kterých vystupují náhodní lidé z ulice, jimž byla položena otázka. Existuje přátelství mezi mužem a ženou? Ty jsou vtipně a často kontrastně sestříhané, závěr je nejasný. Tvoří rámec inscenace a obrací pozornost na naše vlastní zamyšlení nad touto otázkou. Někteří se dokonce v přímém přenosu na základě svých odpovědí dostanou před svými „přáteli“ do ošemetných situací.
Scénografie vytváří barevný svět iluzí a měkkých nárazníků. Svět, v němž můžeme bezpečně vyrůst, aniž bychom se zranili. Jedinou rekvizitou jsou totiž barevná nafukovací lehátka. V průběhu inscenace je jimi nápaditě vytvořeno hned několik prostorů, jsou bunkrem i barem, postelí i školní lavicí. Nakonec si ona sbalí pár lehátek a odjíždí od něj. Ale třeba v pátek, aby se zase mohla vrátit.
Hlavní představitelé Petra Dosoudilová a Jan Machalka jsou roztomilí celé představení, nejen v „dětském“ úvodu. V krátkých klíčových i banálních situacích oživují na scéně dva přátele, kteří spolu strávili dětství i dospívání, a i když s blížící se dospělostí balancovali na hraně, nespadli do propasti odloučení, dokud se jejich cesty nerozešly. Postavy jsou typizované – Dosoudilová hraje holku, Machalka kluka, ve střihové stavbě není mnoho prostoru pro detailní charakterizaci. Přesto představení o přátelství, lásce a možná něčím mezi tím představuje milou nostalgickou připomínku toho, že jsme byli dětmi a že jsme měli přátele –„forever“?
Divadlo na cucky - Můj BF
10. 03. 2016, Industra Stage, Brno
www.facebook.com/events/997284433675111
foto © vrbaak
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.