Tomáš Vtípil: Moje tvorba je kontaminovaná

Tomáš Vtípil bývá nejčastěji označován jako výrobce hluku, skladatel filmové a scénické hudby, performer; často spolupracuje s nejrůznějšími hudebními uskupeními napříč hudebními žánry (DG 307, Urband, [che]). Ale jakkoli může tenhle výčet znít rozmanitě, v pojetí Tomáše Vtípila všechno představuje spíše objevování vnitřní jednoty. Po třech letech od vydání debutové sólové desky Do Not Eat – Throw Away představí nové elektroakustické album Syntax Error. Křest se uskuteční ve čtvrtek 28. listopadu v brněnském Kabinetu múz.

Co se všechno odehraje na křtu Syntax Error?
Bude to takový večírek s uvedením mojí nové desky, kde vystoupíme se smyčcovým kvartetem Miloslav Ištvan Quartett, ale nechci všechno provalit předem... Bude to komponovaný večer, jak se říkalo dřív, kde vystoupím já, kvartet zahraje skladbu, kterou jsem pro ně udělal, a možná bude i nějaké překvapení.

V souvislosti s tímhle večerem, projektem a novou deskou jsem zaznamenal klíčové slovo „kontaminace“.
Když hraje smyčcový kvartet skladbu od někoho, kdo příliš neovládá notové písmo, jako jsem já, je tam kontaminace na několika úrovních. Jednak moje tvorba je kontaminovaná pokusem dělat něco jiného, je to cizorodý prvek. Potom skladba je kontaminovaná mou sníženou schopností udělat to tak, jak by to mělo správně být. A tím pádem je kontaminovaná i interpretace, protože oni si to vykládají po svém a já do toho příliš nezasahuju.

Tohle je hrozně zajímavý proces. Poněvadž kdybych chtěl, aby to bylo zahrané přesně, jsou na to stroje, které to zahrají tak, jako žádný člověk. Což je sice taky zajímavé, ale zajímavější je ten opačný princip. Já udělám chyby a oni se s tím musí vypořádat a tím pádem udělají taky chyby, protože není jasné, jak to bylo myšleno. Nakonec se to prostě udělá a tak je to asi správně. Nebo to není správně? Možná není, možná je to alibismus. To je otázka.

Čili kontaminace jako zapojení cizorodého prvku, něčeho, co tam tradičně nepatří. Tys napsal skladbu pro smyčcový kvartet, takže kontaminuješ kvartet svým stylem vycházejícím z elektroniky?
A naopak. Ta v zásadě elektronická hudba je kontaminovaná živým prvkem. To je něco, o co se pokouším dlouhodobě, ale nikdy jsem to nepojal tímhle způsobem. Když jsme zkoušeli, zdálo se mi, že to hrají výborně a že to bude fungovat. Já to záměrně nezkouším nějak dočista, což oni skvěle pochopili, a to není vůbec samozřejmé. Dovedu si představit, že leckterý školený hudebník by se vyděsil, odmítl na tom pracovat nebo to dělal s nechutí. Ale Miloslav Ištvan Quartett jsou zaměření na soudobou hudbu, takže si to umějí představit.

Kromě skladby, která zazní na křtu, se Miloslav Ištvan Quartett podíleli i na vzniku nové desky?
Ono je to tak, že jsem si nahrál jednu zkoušku a tu tam nějakým způsobem vpašoval, v určitých dávkách. Nenahrávali konkrétní party, na desce je to zase na úrovni kontaminace. Včetně chyb samozřejmě. Typu „Jak tady mám hrát tyhle čtyřzvuky?“ a podobně.

Kontaminace prochází celou tvojí tvorbou, spojuješ elektroniku a akustickou hru na housle.
Skladba, o které jsme mluvili, a celé nové album se potýká s jevem chybovosti a s otázkou, jestli chyby jsou něco špatného, nebo naopak žádoucího. Chyby jsou kolikrát daleko zajímavější než to, co si člověk vyšpekuluje.

Chybovost se v hudbě uplatňuje už dlouho, tak byla svého času vnímána i zkreslená kytara.
Přesně. Před deseti lety se dělala glitchová muzika, která vznikla díky tomu, že počítače byly málo výkonné a dělaly drop-outy na nečekaných místech, což mělo v některých případech muzikální kvalitu. A vznikl z toho celý subžánr.

Takže se snažíš na tyhle tendence navazovat.
Ani ne že bych se snažil, děje se to samo. Tohle všechno je v luftě už dlouho, to nejsou žádné nové nápady, ale zvulgarizované „cageoviny“.

Princip chybovosti a prolínání protikladných věcí je slyšet i na tvojí první desce Do Not Eat – Throw Away, spojení ostré elektroniky a akustických prvků, které zní nečekaně organicky. Syntax Error bude v podobném duchu?
Dá se říct, že jo. Kontrast mezi póly bude možná ještě o něco vyhrocenější. A možná tam bude o trochu víc vokálu.

Nová deska má vyjít na rozdíl od vinylu Do Not Eat – Throw Away jako digitální download. Jak se stavíš k fyzickým médiím?
Pragmaticky, respektive já jsem fetišista a upřímně mám rád vinyly. Ale tentokrát jsem se rozhodl udělat digitální release, který bude mít symbolickou reprezentaci, booklet, který bude obsahovat kód pro download. Je to tak trochu pokus, jestli se to takhle dá udělat, vytvořit hranici mezi tím, jestli ta deska je, anebo není.

Mně připadá, že význam vinylového nosiče je v tom, že jde o opravdu mechanický záznam natolik prověřený časem, že když se udělá vinyl, je možné, že si ho za padesát let někdo poslechne. Že bude na čem poslouchat a že nosiče to vydrží. Kazety jsou přece jen méně odolné, cédéčka už vůbec, ty z osmdesátých let jdou pomalu do prdele. Na rozdíl od některých audiofilů si ale myslím, že nekomprimovaný formát 44.1 kHz pro poslech výborně stačí, není nutné generovat dokonalejší formáty. To, co před pár lety bylo kolem iTunes musicstoru, že se bude distribuovat ve 192 kHz, je úplný nesmysl, který nemá fyzikální ani fyziologické opodstatnění, to byl pokus o marketingový trik. Když se zachová cokoliv, co bylo vydané na cédéčkách nebo ve stejné kvalitě jako digitální release na internetu, tak i kdyby byl samotný formát v budoucnosti jiný, dá se to s dostatečnou kvalitou překonvertovat a pořád to bude slušně poslouchatelné.

Název desky Syntax Error - taky navazuje na myšlenku kontaminace?
Rozhodně, to je chyba, něco, co tam nemá být, tím spíš syntaktická chyba, v překladu to znamená chyba skladby. Před pár lety jsem dělal vokální skladbu s názvem Syntax Error s mužským pěveckým sborem Láska opravdivá a nějaké prvky z té skladby se objeví i na albu. To byla jednorázová záležitost na Flédě na festivalu kvadrofonní hudby. V zadání byl kvadrofonní projekt a já si řekl, co je prostorovějšího než pěvecký sbor? Nějaké repráčky se můžou jít vycpat, když máš třicet jednotek, které se můžou pohybovat, to je teprve surround...

S Láskou opravdivou jsem ještě dělal další věc, Nápěvy domova, v červnu v rámci Expozice nové hudby. To bylo vytvořené přímo pro konkrétní místo v Denisových sadech v Brně a pracovalo i se zvuky a ruchy z ulice. Vznikl z toho krátký dokument, ale byl to taky jen jednorázový projekt.

Co se týče využívání akustických ruchů, na tom je postavený soundtrack k filmu Pouta, což je asi práce, kterou jsi pronikl do širšího povědomí.
To bylo zadání. Oslovil mě autor scénáře Ondřej Štindl a od začátku se mluvilo o tom, že by to měla být muzika, které bude méně nápadná, která bude částečně splývat s ruchovou složkou. A vznikalo to organicky, protože v době, kdy jsem na tom začal pracovat, film nebyl ještě dotočený, natož sestříhaný, takže jsme to lepili zároveň se vznikem obrazové části. Režisér Radim Špaček většinou něco z mých podkladů přidal do konkrétních scén, někdy na jiná místa, než kam jsem to původně zamýšlel, a já se s tím musel vypořádat. Ale pak bylo možné stříhat film podle hudebního rytmu. Takže se to vzájemně ovlivňovalo.

Další věc, která je pro tebe příznačná, jsou spolupráce s různými lidmi a s různými projekty, spolupráce velmi různorodé. Na jedné straně DG 307 nebo akustický projekt [che], na druhé straně právě soundtrack k Poutům nebo aktuálně balet Gustav Klimt v libereckém divadle F. X. Šaldy.
Ono to vůbec není oddělené. Dokonce když zmiňuješ tyhle dvě věci, tak jeden z motivů, který je v Poutech, se původně používal pro Dégéčka. Všechno je to pořád stejná hudba. S Radimem Babákem v [che] máme jednoduše akord G7, který jsem nevymyslel a který je, dalo by se říct, všude. Možná nemá cenu hrát si na nějakou originalitu, všechno závisí spíš na určité modalitě, do jaké struktury se to zasadí a v jakém kontextu je to pak vnímané. Mimochodem jednu píseň z desky Do Not Eat – Throw Away jsme udělali i s [che] a zní samozřejmě úplně jinak.

Vzpomínám si na jeden koncert v brněnském Mýdle, kde jste hráli akusticky s [che] a pak jsi měl sólový set, při kterém začala spousta androšů odcházet s tím, že tohle už je na ně moc.
Proč by taky měl každý všechno skousnout, že jo. Já tohle reflektuju, ale spíš mě zajímá, jestli to všechno může mít nějakou vnitřní jednotu. A to je do značné míry i tématem nového alba - jestli ty zdánlivě rozdílné věci můžou fungovat spolu, nebo jestli jedno nebo druhé musí být automaticky vnímané jako chyba.