Triggerfinger: Závislí na muzice

Tvorba Triggerfinger je těžko zařaditelná, ostatně sami říkají, že jsou někde mezi rockem, metalem, blues, country i rockabilly, zkrátka nic pro slečinky. Často bývají přirovnávání ke Queen of the Stone Age, ale proč bychom se k tomu snižovali, poslechněte si sami, jak dobře jim to hraje. Belgičtí Triggerfinger, tedy zpěvák a kytarista Ruben Block, bubeník Mario Goossens a basák Paul Van Bruygstegem, vystoupí již tento pátek v pražském klubu 007 Strahov.

Jste spolu již šestnáct let, jak jste se potkali?
Ruben: Znali jsme se už předtím než jsme založili kapelu, ale vlastně to byla náhoda. Každý jsme byli v jiném projektu, s jinými kapelami. Měl jsem však plán založit vlastní věc a tou dobou jsem potkal Maria, protože jsem nahrazoval Paula v jedné kapele. Paul je totiž skvělý kytarista. Začínali jsme tenkrát s jiným basákem, ten to ale z osobních důvodů nestíhal a my v tu dobu chtěli nahrát desku. Paul měl studio, jedno vedlo k druhému. Něco jako „čau, ty máš studio, teď bychom ho potřebovali a mimochodem, nevadilo by ti s námi hrát na basu?“. Ani stopa po vypočítavosti, haha.

Mario: Skvělé bylo, že hned od prvního momentu zkoušky, to mezi námi naprosto skvěle fungovalo. Hráli jsme se spoustou různých muzikantů, ale tohle bylo jiné.

Měli jste na začátku velké cíle, či spíše skromnější představy o své pozici na hudební scéně?
Mario: Naše představa byla bavit se, dělat muziku a hrát jak nejvíc to půjde. Tedy alespoň v to doufáš a říkáš si, jak by bylo fajn hrát v Belgii každý víkend. Pak se to stane, tak začneš uvažovat o pár koncertech v Holandsku. Nakonec se dostanete za hranice a najednou jste na cestácg téměř dvě desítky let. Máme cca 150 koncertů ročně.

Paul: Také jsme pracovali na soundtracku apod. Je toho dost.

Máte teď čas na vedlejší projekty?
Mario: Někdy ano, čas od času. Tohle ale jede, proto dáváme nejvíce energie právě sem. Pokud už musíš napnout síly jinde – Paul má studio, já produkuji, píšeme písně...Je vždy zábavné, když se vrátíš z turné domů, jak si užíváš nicnedělání, ale po pár dnech už začneš vymýšlet nové melodie, přemýšlet co a jak, bubnovat prsty do stolu. Je to závislost na muzice.

Paul: Ani to není o penězích. Byly časy, kdy jsme neměly žádné prachy a šlo to.Když děláš to co tě baví, peníze jsou až druhotná věc.

Možná, že příliš zjednodušuji, ale slavnými jste se stali překvapivě kvůli coveru I Follow Rivers od Lykke Li. Nebo to vidíte jinak?
Mario: Určitě nám to otrevřelo pár dveří.

Ruben: Ale na turné už jsme jezdili již předtím, do Německa a Francie. Samozřejmě, že když se ta šťastná věc udála.... Ono to nebylo vůbec plánované. Stalo se to během jednoho pořadu v rádiu, kde každý musel zahrát nějaký cover. A lidem se to tak líbilo, že jsme to zařadili na program, a díky sociálním sítím se píseň bleskově rozšířila.

Letos jste vydali čtvrté řadové album By Absence of the Sun, nechcete ji nějak přiblížit?
Mario: O nové desce ti můžeme říct spoustu věcí! Vypadá dobře, zní dobře, jsme na ni pyšní, turné se vztahuje právě k ní. V Belgii už získala Zlatou desku za prodej.

Jak dlouho vznikala?
Ruben: Člověk pořád něco píše, zapisuje si myšlenky, hodně se toho vymyslí na zvukovkách, kdy zahrajete riff a řeknete si „jo, to zní dobře“. Většinou si to nahráváme na mobil, abychom to nezapomněli. Pak když se rozhodneš, že dáš dohromady album, začneš své předchozí ideje rozvíjet. My si děláme jakousi mapu - dáme na zeď obrovský papír, vpisujeme nápady, které máme a někdy přidáme i fiktivní název desky, se kterým pracujeme. Kousek po kousku na tom děláš, dostavá to pevnější obrysy a najednou je hotovo.

Všechna alba jste natáčeli u Paula?
Paul: Jen to první, které podle toho také vypadá, taková hobby záležitost. Poslední desku jsme natáčeli v LA. Ne snad, že by to tam bylo lepší, ale náš producent tam každého zná, takže nám to mnoho věcí usnadnilo.

Máte při vašem dost nabitém programu vůbec čas na něco jiného než muziku? Tys přijel do areálu na kole Paule.
Mario: Na trochu běhání a posilování.

Paul: To je taková nutnost. Cítíme, že nemládneme, tak musíme také něco dělat. Je to náročný život a teď nemyslím jen večírky, ale cestování apod. Měli bychom proto být v kondici. Ruben a Mario běhají, já jezdím na kole, pročistíme si tak hlavu.

Mario: Ve výsledku to vypadá tak, že vstaneš, jdeš si zaběhat, odehraješ koncert, nastoupíš do tourbusu a jede se dál.

Naživo jste přeci jen trochu tvrdší než na deskách, čím to? To se rozjedete až na pódiu?
Ruben: Víš co...za prvé si myslím, že si lidé pouštějí naše desky vlastně potichu. Kdyby si to někdo přehrál stejně nahlas jako na koncertu, uslyšel by sám. Ony totiž jsou opravdu hlasité. Ale kdo má doma takové vybaveni jako máme na koncertech, kde je všechno gigantické? Je ostatně dost náročné natočit album, které zní velkolepě, v místnosti připomínající obývák.

Ukrajina je teď v hlledáčku médií, vy jste vystoupili na akci, kterou uspořádal bratr ukrajinského politika, boxer Kličko před svým zápasem.
Paul: V televizi to vidělo asi 12 milionu lidí. Bylo vidět, že strašně lidí si nás díky tomu vystoupení v TV všimlo, čísla návštěvnosti webu šla neuvěřitelně nahoru.

Mario: Bylo pěkné se s Kličkem potkat, což se stalo asi tři týdny předtím, kdy jsme byli v jeho tréninkovém táboře v Rakousku. Navíc také bubnuje. A dokonce jsme se zúčastnili tréninku, pane, tobylo n ěco. Paul: A co se týče jeho bratra, zajímá nás to značně, ale není jednoduché to sledovat, jde o extrémně složitou situaci. Osobně si myslím, že je to fajn chlap, ale kdo ví.

Ruben: Snažíme se v politice orientovat co to jde, ale jediné co můžeme s tím vším zmatkem udělat, je vytvářet dobrou muziku a náladu.

Což se vám daří, ostatně předskakovali jste dokonce hvězdám jako The Rolling Stones.
Mario: Dvakrát dokonce. Jednou v londýnském Hyde Parku a letos v Belgii na jednom velkém rockovém festivalu. Tedy, v Londýně jsme byli na vedlejší scéně, ale tentokrát na té samé. Pozorovat jak to u nich technicky chodí bylo neuvěřitelné, ze samotné kapely jsme však viděli jen Micka Jaggera, když šel na scénu. Vypadal fakt dobře!

Vy máte co říkat, sami jste extrémně stylová kapela, kolik máte obleků?
Mario: Asi sedm, ne moc.

Ruben: Spíše dvacet.

Mario: Líbí se ti chlapi v oblecích?

Komu ne!
Mario: Jsou i tací.

Paul: Fakt! Chlapům připadáme divní.

Chlapům možná, ale nevěřím, že by si na vaše outfity stěžovala ženská. Paule, ty jsi v mnohých rozhovorech dost otevřeně mluvil o své bývalé závislosti na alkoholu, dokonce jsi kapelu musel na několik měsíců opustit, jaký byl návrat zpět?
Paul: Měl jsem štěstí, že jsem se vůbec mohl vrátit, protože většina kapel kde se to stane, ti tu možnost nedá. Vypadneš z procesu a je to. Tenkrát mě nahradil jiný basák, díval jsem se na to s velkou lítostí. Jinak je to ovšem prosté – uděláš chyby a musíš je nějak napravit. Mně to trvalo šest měsíců.

Kdy nastal ten zlom, kdy sis řekl, že to takhle dál nejde?
Paul: Už jsem zkrátka dál nemohl fungovat. Ať si dělá kdo chce co chce, dokud může fungovat. Já nemohl a ostatní to dobře věděli.

A co inspirace? Život či jiné kapely?
Mario: Asi miliarda. Nedávné věci...Die Antwoord třeba.

To je pro vás nové?
Mario: Ano, nedávno jsme je viděli naživo, když je člověl na turné, moc toho nestíhá.

Paul: Je to velmi chytré.

Mario: Jinak War on Drugs, nebo Temples, Refused.

Pro vás to ale nebude v Čechách první koncert, jak jste se sem dostali?
Mario: Poprvé jsme zde předskakovali Within Temptation v Praze. Bylo to na hokejovém stadionu. Brrr, strašná zima.