Veronika Jastrzembská | Články / Reporty | 28.07.2021
Je jedna hodina odpoledne, ve vzduchu se líně povaluje závan léta, na obloze pálí polední sluce. Není to úplně typický čas pro začátek festivalu, ale cena za akci uprostřed města je jasně daná. Večerka o půlnoci je nevyhnutelná, pokud chcete nacpat tak nabitý program do pár hodin a vyvarovat se trablím.
Areál bývalého fotbalového hřiště za Lužánkami ožívá nově nabytou energií prvního ročníku brněnského festivalu Pop Messe. Cítit je nadšení, mírná nervozita, ale i melancholický nádech devadesátek, podmíněn betonovou mohutností stadionu. Do výrazných kontrastů se staví minulost s progresivním vývojem hudebních akcí, umění a technologie a urbex s mladou multižánrovou hudbou. Pozvaní umělci pak reflektují ony protiklady, na dvou stagích se střídá rap, minimalistické techno, rázný postpunk a experimentální pop. O rok odložený festival ve snaze zachovat všechny plánované umělce přináší pestrou paletu zahraničních i českých interpretů zapadajících do rozmanitých žánrových skupin. Vše ale pěkně ladí, progresivní přehlídka popové hudby s jistou a promyšlenou logikou dává smysl a vytváří kompaktní celek.
fotogalerii z prvního dne hledejte tady a tu
Hned u vchodu je nepřehlédnutelné, že dřívější čas velkému množství návštěvníků vůbec nevadí. Jedním z důvodů bude téměř dvouletá pauza od nějaké větší akce, která má navíc tak bohatý lineup. Už na Sinks se nedočkavých diváků shromáždí vcelku úctyhodný dav. Jen škoda, že brněnská kapela nehraje o pár hodin později, klasické tančení až pogové variace, které ji většinou doprovází, vyměnilo polehávání a slunění. Stejná nálada pak panuje i nad stagí, z níž svým snovým elektro-popem z jiné planety hypnotizuje Bert and Friends. Taková nálož optimismu a radosti na jednom místě se zdá být až poněkud kýčovitá, všichni se usmívají a z osobitých tanečních kreací se zdá, že zapomínají na realitu všedních dní. Bert rozpažuje, jako by všem chtěl ještě trochu pozitivní energie poslat, a s úsměvem sklízí jeden z největších potlesků.
Slunce je nekompromisní a míst ve stínu poskromnu. Nejschůdnější variantou zdá se být pivo a zakempení na jedné z polorozpadlých a keři zarostlých tribun lemujících areál. Přestože lze odtamtud slyšet každý interpret, nutkání zatančit si na HVOB uprostřed anonymního davu je nepotlačitelné. Ti dokonalým sladěním, decentní vyvážeností všech prvků a jedinečným dojmem, který zanechává kombinace živých ženských vokálů s elektronickým podkladem, potvrzují své zařazení na seznam nejlépe hodnocených živých projektů současnosti.
V sobotu prvotní covid obezřetnost, nerozkoukanost a nezvyklost festivalové atmosféry z předchozího dne zmizela. Možností, jak strávit odpoledne, je hned několik. Buďto se vyvalit v trávě a užívat si rozpáleného slunce za psychedelického rock'n'rollu Beps'n'Johnnies nebo jemného indie písničkářství Amelie Siby. Jednou z eventualit je nasednout do shuttle autobusu a vydat se vstříc párty na Moravském náměstí, vzdálené od areálu asi dva kilometry, kde se pod Joštem skrývá třetí, převážně elektronická stage. Ta je navíc otevřená i lidem, kteří na festival nemají zakoupený lístek, je volně přístupná. Ve večerních hodinách náměstí zaplní davy a začíná nekontrolovatelný večírek.
fotogalerii ze soboty hledejte tady a tu, z celého festivalu ještě jednou zde
Celou akci v hlavním areálu za Lužánkami uzavírají Modeselektor. Neústupné úderné beaty, chytlavý groove a fosforeskující geometrické vizuály mihotající se za pultem nejlépe vystihují show dvojice, která se i přes veškeré inovace snaží udržovat naživu ducha berlínské techno scény deváté dekády. Na podium si k sobě přizvou estonského rappera Tommyho Cashe (který si svůj sólový koncert odehrál před hodinou) a podruhé se tak areálem rozléhá jedna z nejúspěšnějších kolaborací německých producentů vůbec.
Pop Messe, festival s jedním z nejlepších lineupů, jaký si šlo po koronavirové krizi představit, se velmi vydařil. Ano, našlo by se pár chyb v organizaci, cateringu, taky pitná voda chyběla, ale nedostatky beru jako prostor k vylepšení dalších ročníků. Budou na místě.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.