Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

Vájb devadesátek je nenávratně v hajzlu!, nadepsal Ivan svůj písmenkový ventil na jedné z posledních stran prvního čísla Full Moonu. Historky s revizory v průběhu článku nahradil výsměch i povzdechnutí si nad vnímáním koncertů stran všelijakých pisálků, co se cítí jako umělci, a fotografek, co se v pitu bojí, aby jim skokan z pódia náhodou nerozkopnul objektiv. Ještě že nefotím, ani se nepovažuju za umělce, přestože jsem se na tenhle svět dostal spící (real shit) v roce, kdy devadesátky sotva propukaly. Jejich vájb se pro jeden večer vyplavil z žumpy digitální doby, odkud ho osvobodil obouručním zvonem právě Ivan.

Rozcvička z klišé, opřená o skutečnost: otevírací set Exude vyměníme za zoufalou návštěvu benzínky v půli trasy Smíchov - Brno střed, odkud škytající auto odmítá byť jen popojet. Stíháme dorazit do nejlepšího klubu u nás, zrovna když Fyasco spouští svůj stand-up ve dvou. Padají kořalky, nemístné vtipy i zběsilé PéVé výpady do poctivých metalových riffů. Trenčínská dvojka má talent na ty nejvtipnější slovní obraty a těšíme se, že právě jim bude patřit katalogové číslo Pushteek #7, které předznamenává nová skladba o zakladateli trenčínské likérky. Nejmilejší hovada.

Škádlení se s bratislavskými Suppresser nemá dlouhého trvání, set Fyasco trvá sotva šťavnatou půlhodinu a na pódium kráčí někdejší sestava Point Blank Range vedená Aďkem z bývalých Abhorrence. Komu dvakrát problikne nostalgická kontrolka, má jasno. Jejich koncerty jsou i díky únavě či snad lenosti členů kapely vzácnost a dneska se přeci slaví. Temná hardcoreová lopata podřadí na pomalejší obrátky a roztančí pod pódiem choreo primitivného násilia. „Pojďte sem a vyjebťe i zuby!” Hlášky, co ten večer zazní jak do mikrofonu, tak mimo sál, by vydaly na sérii zinů, legrační merch nebo hodinový stand-up. Vyhlížím speciální hostovačku, když dojde na Hostility z posledního EP, leč marně. Ale na speciální hosty si stačí počkat…

První skladbou setu odpálí Honza kytarový zesák a tak když v mezičase oprav dojde na Banánovo vzdání holdu mladým studentům, kteří byli popraveni za protinacistický odboj, mám v očích slzy. Tyhle proslovy, co netrpělivé kidz zdržujou od další skladby, byly v devadesátkách na denním pořádku a Protijed je vegan-sxe mlátička v tom nejsyrovějším smyslu hodnot a žánrových kreací, které rozbíjí právě kytarový bordelář Honza a žene vpřed bubeník Marián. Vzduchem lítá papír ze skartovačky, který Banán při poslední skladbě vybatikuje vlastní krví, když si mikrofonem rozseká čelo na maděru. Zlámaná páteř stranou, na poslední dvě minuty jdu ochutnat pot kotle.

„Odpočivej v pokoji Molochu Vlavo, ty rasistická kurvo! Nacismus nikdy nepatřil do rapu a nebude patřit nikam!” Navzdory prvotnímu pohrdání tvorbou labelu Ty Nikdy jsem loni poslouchal plno rapu, všem deskám (žánrům navzdory), osobnímu playlistu kraluje geniální album Tempo. Slyšel jsem ji v předstihu, i naživo na release party a od té doby viděl Ideu tolikrát, že to zapomínám počítat. Jeho zpocený set na Pushteek Festu řadím na první místo, přestože soustředěnost na futuristické beaty nedala dost prostoru obvyklým trefným, hlubokým i vtipným průpovídkám. Idea je sice profík, ale taky encyklopedie žánru, totální fanoušek a vyzrálý MC. Jedním slovem hráč! Mrzí mě, že nepřesvědčil víc návštěvníků setrvat v sále, i proto, že během jeho interaktivní audiovizuální one-man show, kdy přehrál celé Tempo, došly bagety od Food Not Bombs.

Loňský lineup oslav prvních narozenin labelu Pushteek narušovala elektronikou Lavra a rapem Bonus s Mary C, letos je sestava ozvláštněna žoviálním skatepunkem valachů Krang a podobně jako loni může nepochopení nebo jen frekvence jiné vlny znamenat pro spoustu návštěvníků odpočinkový slot. Škoda. Zběsilé melodie, odkazy na devadesátkovou popkulturu podvratných i nadčasových kvalit, charisma a vtip basáka Stanleyho i líbivý zpěv bubeníka Hennyho ale časem ztrácí na šťávě. Možná už zase stárnu? Jak si potom vysvětlit zábavnost floutků Hopes, které výrostek Láča odpálí tím, že mi věnuje první skladbu, vynadá každému jednomu z nás a málem rozdupe Kabinetní pódium. Mladá krev, stejná míra mampičismu jako přesahu. Opakuju se? Plné náruče skartovaného papíru překrývají bicí, ale bubeníka Mourka neutlumí, tyhle lopaty naživo rvou jako buldozer, který žene vpřed liberecká drzost. Asi mi jí v krvi trochu zbylo a nejsem jediný, rozskákaný dav rozrazí Mára Hadrbolec, moderátor místního Rádia R, aby si odpočinul od limitů hlasitosti i distingovaného projevu a odeřve jednu skladbu za tanečníka Láču. Necháváme se znovu a znovu poslat do prdele, a když dozní salvy smíchu z vulgárních hlášek, zůstane pár slov k zamyšlení. I tohle může být cesta.

Schyluje se k magickému času 22:20 a na pódium nastupují ti, jejichž deskou to celé (ne)začalo. Bojím se doma otevřít knížku, lednici nebo okno, aby za ním nečíhali Decultivate, kterých bylo loni všude plno, zaslouženě. A rozhodně neplánují zvolnit. Zběsilá palba evokuje Converge nebo Cursed pro chudé, ale všiml si někdo, že bubeník Marián nesvlíká triko Cult Leader, ledaže by ho vyměnil za Baptists? Někdy v polovině setu rozdá řvoun Zdenda kapele vyšívané kukly a jedna mu zbyde.

„My jsme Pushteek-SS a já jsem Poručík Problém!” a Decultivate vystřihnou cover hymny Inventörra. Ivanovi se lesknou oči i úsměv radostí, to pod masku Majora xZkázyx neschová. Vzdát hold vzorům i hrdinům. Ani nemrknu a večírek je ve finále. Šimrání kanadskýho syndromu znamenalo pozvat dřevorubce na krátké evropské turné, jen aby završili druhé oslavy Pushteek. Kytarista Danny prdne strunu s příchodem na pódium, před začátkem prvního koncertu Baptists u nás elektrizuje vzduchem napětí, stejně jako nervozita – kolik procent zážitku z koncertu dělá bubenická mašina Nick Yacyshyn? Liché obavy. Hned s úvodní skladbou vletí frontman Andrew do davu rozdávat mikrofon i pot, hlasitost vystřelí o tři levely výš a strhne se mela, na kterou se únava z celého lineupu rozhodně nepodepsala.

Překvapuje mě, jak rychle celý program druhého Pushteek Festu odsýpá, aniž by se projevilo vyčerpání, a naopak vůbec nepřekvapuje, že sebemenší zádrhel je vyřešený pohotovou reakcí týmu, co stojí za organizací akce i samotným klubem. Auto směrem do Prahy ani nenastartuje, a tak DJ Jirzophone zakončuje playlist s Retox, krmí nás v backstagi zbylým veganským gulášem, zametáme skartovaný papír z ulice. Na druhý den v dodávce Baptists hrajou The Stooges, Wipers i Deep Purple a nám dochází, kde se bere Nickova inspirace. Totální rubanice v rytmu poctivého crustu, ale i nápaditého hardcore-punku bude mít ještě svou dohru. Na poslední chvíli proběhne první pražský koncert Baptists v Café Na půl cesty, za dobrovolné vstupné se ho i přes minimální propagaci podaří naplnit. Ivan dožene absenci na druhém Pushteek Festu brutální hostovačkou ve skladbě Outbreeding, závěrem setu Andrew (milej chlapík) zrychtuje tančícího kolegu-redaktora a celý tenhle výlet završím duetem coveru Tourette’s, který mě stojí jedno sklo na brýlích. Kdybych měl sáhnout po jediném slově, bude to JUICY.