Andrea Bodnárová | Články / Reporty | 15.05.2019
Jak to že je člověk vždycky tak unavený po prosezeném dni na zadku a civění na plátno? Oslepující denní světlo po východu z kina je neúprosné, a když ani litry kafe nepomáhají, přichází rezignace a snaha o hydrataci. Kino Světozor má pořád stejně specifické aroma, květnové počasí v Třeboni je pořád stejně matoucí a řada u asijského okýnka je pořád stejně dlouhá. Jistoty života na Anifilmu.
První bonus letošního ročníku přichází při akreditaci, kde obdržím plátěný batůžek, což je mnohem praktičtější než loňská taška na rameno. Růžovo-modrý rybí vizuál je krásný, nicméně ne tak vhodný pro orientační značení po městě. Ještě že si všechno pamatuju a trefím bez mapy i do poloprázdné tělocvičny, cestou míjím zahrádku s obrovskými kaktusy.
Klasická festivalová hyperaktivita se nezapře, rozjímáme nad programem a uvažujeme, kde sehnat časovrat, teleport a kofein do žíly, nakonec to jako první schytá blok studentských filmů. Hned úvodní z nich je od loňské (a nakonec taky letošní) laureátky Anny Mantzaris – Dobré úmysly, kde znovu estetikou plstěných postav ukazuje iracionální a nezodpovědné chování v krizových situacích, v tomhle případě při autonehodě, s vtipem a zároveň jako podnět k zamyšlení. Humor obsahují i další položky tohoto bloku – film Sirény maďarské tvůrkyně Julie Tudisco o mořských děvách a delfínech, francouzský Termostat 6 (Marion Coudert, Maya Av-Ron, Mylène Cominotti, Sixtine Dano) o tom, jak to dopadá, když člověk ignoruje problémy s potrubím, či Goderdzi (Petre Tomadze) o dvou hrobnících a truchlící vdově. Protože se nemůžeme pořád jenom smát, následný celovečerní film Vlčí dům je temnou fantazií dívky uprchlé z chilské kolonie Dignidad (vedené bývalým nacistou Paulem Schäferem), skrývající se před “vlkem” (vůdci kolonie) a prezentuje snad všechny komplikované způsoby, jak rozhýbat obrázky a objekty. Hranice mezi realitou a fantazií se stírají a divák se může nechat unést do nebe animačních nerdů.
výběr toho nejlepšího z letošního ročníku Anifilmu najdete tady
Letos stíhám i program jednoho z porotců, Švéda Jonase Odella, který je autorem několika známých videoklipů (Audio Bullys, Franz Ferdinand), v animovaných filmech je však spíš vypravěčem zážitků fiktivních i reálných postav – vedle naivní ženy, co se zamilovala do teroristy (Tussilago), je tu historka o první sexuální zkušenosti (Nikdy jako poprvé) či dětsky pokřivený pohled na rodinný kruh (Rodina a přátelé). Animace hbitě reaguje i na způsob vyprávění jednotlivých postav, intonační nuance nebo zamlžené detaily vzpomínek. Jemný opar se vine i zbytkem večera, počet festivalových párty Anifilmu (zahajovací, záverečná, pro lidi z herního průmyslu, spontánní u stánku s palačinkami s hudbou WWW na pozadí) je úctyhodný a komplikuje návštěvu půlnočních promítání a ranní vstávání.
Sobota se znovu nese ve znamení krátkých filmů a intenzivního self-cateringu, z nichž vynikají sugestivní a emocionálně sexy III (Marta Pajek), odlehčený a zároveň nenuceně seriózní Bloeistraat 11 (Nienke Deutz) a vcelku přesolené, ale ne zas až tolik mastné hranolky (asijské okýnko). Masterclass Jaromíra Plachého je křížencem prezentace a stand-upu a z celého srdce si přeji, ať tenhle člověk nikdy nepřestane tvořit. Slavnostní vyhlášení vítězů má taky podobu jakési performance, je však jiná, na hranici estrádní zábavy a vnucuje otázku, kde končí recese a začíná sdílený pocit trapnosti. Závěrečná recepce je rovněž na hranici zvládnutelnosti, v tomhle případě kvůli počtu lidí, vydýchanému vzduchu a celkové únavě.
V neděli nebe pláče nad nedostatkem veganského jídla v Třeboni a já mrznu ve Schwarzenberském sálu u Work in Progress prezentace filmu Myši patří do nebe, dumajíc nad neskutečnou trpělivostí animátorů obecně. Prezentace Jakuba Dvorského z Amanity o nejlepších indie hrách roku 2018 ve mně probouzí skrytého gamera, dávám si teda předsevzetí, že si nebudu psát poznámky, abych si jednu z nich náhodou nenainstalovala. Poslední dva bloky krátkých filmů posouvají mozkovou hladinu z přesycenosti do nadměrné stimulace a cestou domů si polozmrzlá a rozespalá zapisuju do sešitu fiktivní světy a pocity. Jako zbitý pes, zato plný dojmů. Příště si vezmu deštník.
Anifilm 2019
7. - 12. 5. 2019
web festivalu
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.