Vřelé ledové srdce (Jazzkaar Tallinn)

Jazz může mít mnoho podob, spoustu odstínů a přesahů. Je pořád živý, tvárný, hravý i vážný a má stále tu obdivuhodnou moc přitahovat posluchače napříč generacemi i kontinenty. V Estonsku to vědí a hravě o tom přesvědčí každého, kdo v dubnu zavítá do Tallinnu na mezinárodní jazzový festival Jazzkaar, kterým po dobu deseti dní žije nejen celé město, ale i další části Estonska. Mezi největší lákadla letošního 29. ročníku patřili Cory Henry & The Funk Apostles, The Bad Plus, Sons of Kemet, Laura Mvula, Dominic Miller, Ambrose Akinmusire, Sílvia Pérez Cruz či Bill Evans s kvartetem Petite Blonde II. Svou tvorbu představila i řada domácích jazzových talentů – některé z nich jsme si mohli poslechnout v příjemně komorní atmosféře domácích koncertů, jež mají v Tallinnu svou tradici.

Výrazný zážitek přineslo dle očekávání vystoupení amerického jazzového tria The Bad Plus. Kapela se představila v novém složení a již při úvodních skladbách dokázala i těm největším skeptikům, že odchodem pianisty Ethana Iversona, kterého na klavírní stoličce vystřídal neméně talentovaný Orrin Evans, nic nekončí. Skvěle sehraní hudebníci nabídli strhující hudební nálož, při níž bylo sezení na pohodlných sedačkách v kulturním centru Vaba Lava tím nejkrutějším trestem. Vášnivá hra pianisty, která se místy měnila v jakýsi rituální tanec, a expresivní mimika bubeníka Davida Kinga kořenily celou show.

Jméno Laura Mvula letos patřilo k těm nejvíce skloňovaným. Drobná žena s mimořádným charismatem, plným hlasem a překvapivě i s bohatou hřívou vlasů si postupně podmanila celý sál po střechu vyprodaného divadla Alexela. Zpočátku zdrženlivé estonské publikum si temperamentní britská zpěvačka s karibskými kořeny získala svou spontánností, otevřeností i správně načasovaným humorem. V momentě, kdy jí na jevišti zdánlivě zemřely její sněhobílé klávesy Nina, by se nad ní i to nejchladnější severské srdce ustrnulo. A když pak zazněly tóny hitu Green Garden, diváci v sále stáli vmžiku na nohou a tancem i potleskem doprovodili ještě další čtyři písně, jimiž koncert vyvrcholil.

Podobně silné emoce vzbudila o dva dny později i španělská písničkářka Sílvia Peréz Cruz, která se stala nekorunovaným miláčkem festivalu. Bosá, oděná v květovaných šatech, sama jen s kytarou a zpěvem vyplnila jeviště písněmi o lásce, naději, nenaplněné touze i o smrti. Publikum okouzlila nejen svým talentem, ale i pokorou a bezprostředností, s níž uváděla jednotlivé skladby.

fotogalerie z festvalu hledejte zde, tady, tu i onde

Do zcela jiných sfér a časoprostorů vedla pětice norských vokalistek Trondheim Voices. Komorní scéna, zhasnutá světla a vše, co člověk vnímá, jsou jen magické hlasy, kterými zpěvačky tvoří svébytný svět. Dokáží napodobit zurčící potok, divokou podzemní řeku i čarovné melodie z říše Elfů… Zážitek z koncertu se tak mohl rovnat zážitku z expedice do tajuplných koutů země, o jejíž existenci zatím nikdo neví. Velkým překvapením byly koncerty berlínských Komfortrauschen nebo britského uskupení Werkha. Hudba přesahující do techna představovala v rámci jazzového festivalu poměrně odvážnou volbu – pro milovníky klasického jazzu je to přece jen poněkud těžko stravitelné sousto. Dramaturgie festivalu Jazzkaar je však otevřená multižánrovým spojením, což bouřlivými ovacemi ocenili zejména mladší účastníci.