Shaqualyck | Články / Reporty | 21.07.2013
Sobotu jsme začali na Drive stage s Glennem Kaiserem a lepší to být nemohlo. Vousatý bluesman sdílí zážitky s vlastní drogovou závislostí, manželkou a Ježíšem. S nonšalantní virtuozitou škádlí vlastnoručně vyrobené papundeklové kytary, za které by se nemusel stydět ani František Skála. Vědom si naší historické zkušenosti, zabrnká zlehka i na politickou strunu. Líbí se mi, když umělci vědí, kde a pro koho hrají. Odeur de Violettes je roztomilá introvertní písničkářka, kterou už nejspíš pěkně štve, že ji všichni do zblbnutí lepí na čelo cedulku s nápisem „česká Norah Jones“. Coby pomyslný billboard ale na lidi zabírá. Holka se nebojí, zapřáhne dva spoluhráče a už to jede. Tu hrábne do příruční harfy, tu popadne ukulele. Sympatická, osobitá, s poctivým a pestrým repertoárem. O té ještě uslyšíme. Oproti tomu o Gangstagrass už bych slyšet nikdy nemusel. Crossover country a hip hopu vypadal na papíře zajímavě, v reálu si ale rap, housle a banjo rozumí asi jako třešně s mlíkem a když dojde na gospel a jódlování, vyklízíme pole. Jako terapie posloužili Rouilleux, kteří zjevně milují Swans a shoegaze. Valivé vrstvy hluku spolehlivě překrývají vzpomínku na vyhuleného diskutéra JXD, dle kterého u Psích vojáků vůbec nešlo o nějaký disent nebo underground, ale „je to prostě dobrý, a tak se to prodává“. Takové myšlenky vyžadují skutečně celého člověka.
Nejsilnějším (elektro)magnetem večera byli bezesporu švédští The Knife. Hlavní stage praská ve švech, ticho před bouří. A pak se to stane. Na pódium vběhl uřvaný dvojník Zacha Galifianakise v apartních zlatých elasťákách a peroxidové paruce. A hned prý všichni ruce nahoru a že v Berlíně byli včera diváci o dost hlasitější. Zajíkavě skřehotá jak ropucha hozená do míchačky, nutí lidi šlapat zelí a sborově vykřikovat něco v tom duchu, že jsou všichni děsně naživu a nebojí se umřít. Už chápu, proč jejich set trvá dle programu hodinu a půl. Šaškárna nebere konce a leckdo vzdává už během „předehry“. Konečně je v čoudu. Tma, mlha, kakofonické vzruchy. Omrzlá harfa. Paprsek modrého světla. Další a další. Na scéně se zjevuje početná grupa druidů v lesklých hávech. Ten pohyb je přímo hypnotický. Rozjíždějí temné rituály, odhalují pestrobarevné kostýmy, chvilku ječák, chvilku instrumentální hukot. Nenacházím ani hlavu, ani patu. Vzpomínáte na Loganův běh a Flashe Gordona? Tak si představte, že by tyhle kousky nastudoval Cirque du Soleil jako balet, jen místo Queenů vám k tomu bude hrát na první poslech antimelodický tuctuc bordel. Nechytám se. Na to, že má jít o koncert, je poměrně zvláštní, že s vlastním hraním na něco (čti: cokoliv) se až na vzácné výjimky nikdo z účinkujících příliš neobtěžuje. Snad to neběží jen z cédéčka. Dobrá třetina publika bere do zaječích. Ostatní dostávají samou radostí epileptické záchvaty a škubou sebou do rytmu, jako by je na nože bral. Tanec! Dost možná nejoriginálnější věc celých Colours. Jen poslouchat se to moc nedá. Snad najdu někdy dost odvahy na repete.
Odrovnaní se belháme na the xx. Jasně, je to romantické, zasněné, ale už u třetího songu mám pocit, že se to táhne jak sopel. The Knife se na mě evidentně podepsali víc, než je zdrávo. Půl jedné ráno. Ve Vítkovicích to tepe jako kdysi, škoda, že za pár hodin zbude z blyštivého cirkusu jen kocovina a tuny odpadků. Ve stánku České televize hrají televize, jistě to má svůj důvod. Nic proti reklamě, ale skutečně potřebují všechny ty miliardářské molochy tak lacinou selfpromotion? Anebo jen bedlivě dohlížejí na vkus svých zákazníků? Při vší té bezstarostné rozjuchanosti je těžké zůstat při smyslech, ale ať se vám to líbí nebo ne, ve vzduchu visí Damoklův meč manipulace. Baculaté prcóšky vyzývají ke konzumaci lihovin. Tisíce zbytečných letáků, které okamžitě končí v nejbližším koši. Mechanický býk se točí o sto péro, nafukovací skluzavka zažívá zátěžové testy pod náporem nachmelených fotřínků. Spíš než wifinu tu dřív chytnu chlamýdie. Sex prodává. Catering je bohatý, chlast teče proudem, tupé beaty ze všech stran. Cetky, kam oko dohlédne. Je libo krepový klobouček či nafukovací náušnice? Nakrmit, pobavit a ať jsou zticha. Pivo a hry? Tohle je pro dobrou věc. Tak zase za rok!
Colours of Ostrava
20. 7. 2013, Dolní oblast Vítkovic, Ostrava
foto © Andrea Petrovičová
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.