Vstupní prohlídka: Ondřej Galuška

Ondřej Galuška, známý z kapel Eggnoise nebo The Odd Gifts, vydal na podzim, u labelu Tranzistor, sólové album Stručný úvod do filosofie marnosti, které produkoval Pjoni a hostují na něm kromě jiných Jakub König, Bára Zmeková a James Harries. Sám se živí jako pedagog a není bez zajímavosti, že stejný název nese i jeho kniha. Ve vstupní prohlídce tentokrát rozjímáme nejen o hudbě, ale i včelaření nebo kapitálu.

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?
Sebemrskačství, sebedestruktivnost a čirá misantropie. Ale vážně. Nemám pocit, že by u mě byl styl otázkou inspirace. Styl je pro mě neustálým hledáním a experimentem. Chci tvořit hudbu, která překračuje jednoduché stylové zařazení, a snažím se, aby i jednotlivé písně nebyly v jednom stylu, tedy „na jedno brdo“. Hodně jsme si v tomto sedli s Pjonim, který je podobný hledač a experimentátor. Otázka je, jestli je v té různorodosti něco jednotného, společného. Myslím, že ano, ale jsou to rozhodně podvědomé nebo instinktivní aspekty mého tvůrčího procesu, takže o možných inspiracích tu nemohu podat svědectví.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?
Někdy mám pocit, že se hudbou moc nebavím. Je to svého druhu postižení. Něco, co člověk nedokáže přestat dělat, i když mu to jen komplikuje život. To ale taky přeháním. Ovšem po tolika letech je pro mě hudba v jiné kategorii než „zábava“. Zábava je pro mě včelaření, moštování a pěstování révy, věci, do kterých mě navezl můj spoluhráč z eggnoise Ondra Kopička. Živím se převážně vzduchem, jako většina muzikantů u nás, ale občas k tomu vyučuju na vysoké škole bláznivé filosofické předměty. To protože musím spoluživit ještě další čtyři krky.

Co je nejhoršího na hraní v kapele/hraní bez kapely?
Na hraní bez kapely je smutné cestování o samotě. Zase si člověk nevymluví hlasivky ještě před koncertem. Na hraní s kapelou je nejhorší to, že hraju s muzikantama, kteří by si zasloužili gáži jako The Rolling Stones, a já je můžu vyplatit leda jako The Odd Gifts. Což překvapivě není to samé.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?
Když se mi uvolní pás na kytaru a ta mi spadne nejen na podlahu, ale rovnou dolů z pódia na dlaždičky. Když na pódium vtrhne opilý člověk, vezme mi mikrofon a začne zpívat Holka modrooká. Když mi zvukař zamutuje mikrofon. Na druhou stranu si říkám, jestli jsem někdy opravdu plně přítomen a něčemu věnuju naprostou pozornost. Spíš jsem neustále rozhazován a řeším sto věcí najednou.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?
Je hezké mít vůbec nějakou backstage. Už to je luxus. Když je tam tekoucí teplá voda, jsem blažený. (Potřebuju mít čisté ruce.) Kdysi jsme jezdili s eggnoise a ve standardní smlouvě jsme měli basu plzní. Samozřejmě jsme o tom nevěděli, nikdo z nás to nečetl a nikde jsme žádné plzně nedostali. Až jednou na jednom místě stála v zákulisí basa orosených plzniček. Byli jsme v šoku. Když jsme vychvalovali organizátory, odpověděli suše, že jsme to přece měli ve smlouvě a co se divíme. Ale tohle je opravdu asi to nejmenší, co teď řešíme.

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?
Momentálně utrácím víc za včelařské potřeby než za hudbu, ale jestli platí, že čas jsou peníze, pak jsem nalil víc peněz do hudby než do jakékoli jiné činnosti. Doufám, že mi za to bude hudba vděčná a že mi to jednou vrátí, i když na to nespoléhám.

Jak bys charakterizoval/a současný svět ve třech větách?
Žijeme ve světě, ve kterém je normální chtít po muzikantech, aby charakterizovali svět ve třech větách. Je to naprosto fascinující. Já mám tu smůlu, že jsem napůl filosof, a tak si vůbec netroufám něco takového napsat. Můžu maximálně odkázat na svou knihu Stručný úvod do filosofie marnosti. Ještě bych mohl podotknout, že v současném světě existuje Ondřej Galuška a ten bude velmi rád, když mu přijdete na koncert a poslechnete si jeho hudbu. A také velmi děkuje za rozhovor!