Vzala bych si masku Donalda Trumpa (Shilpa Ray)

Shilpa Ray je americká zpěvačka, která je nejčastěji spojována s Nickem Cavem – jela s ním turné jako součást doprovodné kapely a pod jeho labelem vydala svoje první album. Ku příležitosti dalšího alba Last Year's Savage se vydala na evropské turné a mimo jiné i do našich luhů a hájů. Shilpa je drobná indiánka, která když se postaví během zvukovky k mikrofonu, najednou vyroste o několik čísel, až se zvukaři ježí chlupy na krku. Shilpu jsem si odchytila v Kabinetu Múz a zeptala se jí na pár otázek.

V České republice budeš hrát podruhé sólově – jak na tebe zapůsobila první návštěva?
Češi milujou depresivní hudbu, asi tak jako absinth.

Jak začala spolupráce s Nickem Cavem?
Představil nás společnej kamarád, od tý doby jsem s ním jela pár turné, což byly pro mě prozatím ty nejzásadnější životní zkušenosti. Jedině díky němu jsem se vlastně poprvé dostala do Evropy.

Spolu s Nickem Cavem a Warrenem Ellisem jsi udělala cover písničky Kurta Weilla s textem Bertolda Brechta, Pirate Jenny. Vypadá to jako ideální předloha pro tebe…
I když mě bavilo hrát si na Pirate Jenny, nejsem úplně fanda „steam punku“. Skvělá hudba může vznikat v každým období. Kurt Weill a Bertold Brecht jsou dobrým příkladem.

Čím se živíš, když zrovna nejsi na turné, což zabírá poměrně dost času, předpokládám?
Ha! Kéž by! Ve skutečnosti pracuju pro jeden hudební klub v New Yorku a po dobu, co tam žiju, jsem vystřídala spoustu podivných prací. Turné se jednou za čas do práce přimotá, ale nijak zásadně. Nikdy jsem se bohužel neživila jen muzikou.

Co se posledního alba týče – proč zrovna maska opice?
Proč ne? Je to loňskej symbol barbarství (deska se jmenuje Last Years's Savage, pozn. a.), kdyby se mělo jednat o letošní rok, tak bych si rozhodně vzala masku Donalda Trumpa.

Příběhy, který rozebíráš na tomhle albu, jsou silné a připomínají mi texty ze starší éry – považuješ se za člověka, který se narodil do špatné doby?
Mám velkou slabost pro minulost. Ne proto, že bych byla nostalgická. Jsem spíš jednoduchej člověk. Příliš mnoho technologií ubírá umění na atraktivitě.

V médiích jsi srovnávaná se spoustou kapel/zpěvaček jako např. s Dresden Dolls, Blondie nebo dokonce s Patti Smith. Co je tvoje největší inspirace?
Srovnávaní se dělaj pro posluchače a ne pro samotnou osobu, která je srovnávaná. Chápu, že novináři musí říct něco ve smyslu „tohleto zní podobně jako něco jinýho“, jen aby posluchač pochopil hudebníkovu interpretaci. Se samotným hudebníkem to nemá nic společnýho. Mám ráda spoustu hudebních stylů a spousta z nich mě inspiruje. Koukat z okna dodávky při cestování na turné mě nabíjí poslední dobou úplně nejvíc. Evropa je krásná, až strašidelná krajina. Hlavně východní a střední Evropa na mě působí jako místo, kde by klidně v lesích mohly žít děti požírající čarodějnice.

Nedávno jsi byla na turné s Nicole Atkins a taky Sharon van Etten, obě jsou zpěvačky se stejně silným hlasem jako je tvůj – jak sis užila turné pro změnu s holkama?
Do šampónu nebo vody jsme si vzájemně lily petrolej! Dělám si srandu – obě jsou neuvěřitelně skvělý osobnosti a hudebnice. Mimo jiné jsem jela i s Jessicou Larrabee z She Keeps Bees. Většina holek má od přírody krásnej hlas. V hudebním světě samotnej hlas není považovanej za nástroj, s tím já ale nesouhlasím.

Co plány do budoucna?
No, vlastně obecně práce na novým materiálu. A hlavně se těším na spaní ve svý vlastní posteli.

Máš v současnosti nějaký oblíbený interprety?
One Prayer One Sin.