Veronika Miksová | Články / Reporty | 25.05.2015
Hádám, že všichni, co píšou do Full Moonu, mají největší strach z toho, že budou jeho Rejžkem nebo Spáčilovou. Jako rozená hledačka pozitiv to mám podobně a na rozdíl od Jirky Špičáka jsem ráda, že je tady periodikum, které si nehraje na F.X.Šaldu. ALE! A opravdu to tam musí být caps lockem. Páteční vystoupení Foxygen byla ta nejhorší show, co jsem kdy viděla. Neumíte si představit, jaké zklamání jsem prožila, skoro jako ten týpek s plechovkou piva, co mi v tramvaji směrem z Lihovaru začal vykládat, jak jsem roztomilá (= nezap..áme si). A já ho nastuzeným něžným chraplákem odpálkovala jako Serena Williams. Popořádku.
Na koncert talentovaných mladíků z L.A., kteří hudbou žijí od svých dvanácti, jsem se těšila snad půl roku, byli plnohodnotnou náhradou za Ty Segalla, kterého se asi nedočkám. Jejich teenagerská odysea Jurrassic Exxplosion Philippic mi slouží k výchově batolete. Jde o to žít a nechat dítě žít, aby v patnácti vytvořilo něco tak úžasného jako Sam France a Jonathan Rado. Naneštěstí MeetFactory není Pitchfork Music Festival ani show Davida Lettermana. Jo, já vím, nemám si to brát osobně, ale bylo to ve stylu: nějaká Praha, kde to vůbec je, tak se předtím sjedu, něco zařvu do mikrofónu, zkusím to uhrát na divoký tanečky a zbytek odzpívaj sboristky. Ale to jsem mohla jít na Bambini di Praga a byla by to větší legrace. Své udělaly i dlouhodobé tenze mezi spoluhráči, jejichž historii doporučujeme si nastudovat. Nemohla jsem uvěřit, že se ta nádhera, ten mix psychedelie, Rolling Stones, Becka, Boba Dylana, Beatles a Doors promění v noční můru. “Uklidnit” snad může jen fakt, že podle starších reportů takhle špatný set není výjimkou, trapné vtipy a bojůvky s kordy na pódiu byly strojené jako epizody Televarieté.
Předskokanem měl být slibný britský písničkář H. Hawkline, ale nedorazil a nahradili ho mladíci z pražské kapely Role. Nebylo to vůbec zlé. Hudebně nenudící kytarovka s českými texty měla nečekaný odpich, vytáhlý frontman s jamesdeanovským kukučem zas charismatický hlas. Pokud se mu podaří druhého zpěváka přesvědčit, aby ubral, vyloupne se to. Deska vyjde brzy, i když internety mlčí.
Lehce po desáté se na květinami a pentagramem zarámovaném pódiu spustí kolotočářské odrhovačky. Vzápětí se rozjede divoká mašina do sebe zahleděných výstupů Sama France, který stráví třetinu času v publiku, třetinu rádoby odvázaným křepčením a třetinu blbými kecy. Na hudební zážitek se nedostane. Jedna věc je upravit songy na koncertní verzi (i když většina to nepotřebuje), druhá je nechat to odzpívat dýchavičné, mechanicky se pohybující sboristky a sem tam do mikrofonu upustit textovou linku. Přijde mi to jako urážka publika a nejsem sama, stojím jako opařená. Když kapela po půlhodině excesivně teatrální nudy zmizí z pódia a z přeskakujícího vinylu se ozve hitovka San Francisco, paradoxně se mi uleví. Rozhlížím se, třetina lidí opustila sál. Říkám si, tak jim došlo, že to přepískli, France uloží do postýlky, omluví se a bude. Ale NE. Už jsou zpátky. France v nové košili umotává penis ze zeleného balónku, deset sekund špiní ikonickou Let It Be a znova propuká ve frenetické jančení bez obsahu. To jsem si mohla vystříhat jejich papírový figurky, vodit je v dětským ikeáckým cirkusu za zvuku desky a užila bych si to víc. Zachytím ještě koncertně znetvořenou, jinak skvostnou Shuggie (“She Don´t Love Me That´s News to Me”) a No Destruction s pro dnešek výstižným “There's no need to be an asshole/ You're not in Brooklyn anymore". O přídavek žádají jen zarytí nadšenci. V prořídlém sále zahlédnu několik podobných hromádek neštěstí s němou otázkou na rtech: “Jak nám to mohli ti zku...syni France a Rado udělat. Byl to záměr, vtip, sen, nebo skutečnost?” Naštěstí si je cestou domů můžu pustit ve svým hloupým telefonu. Jak We Are the 21st Century Ambassadors of Peace & Magic, tak loňská ...And Star Power jsou totiž skvělé desky. To jim nikdo nevezme.
Foxygen (usa) + Role
22. 5. 2015, MeetFactory, Praha
foto © Jakub Václavek
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.