Shaqualyck | Články / Reporty | 22.07.2013
Z rádia je neuslyšíte, reklamní znělku si od nich nikdo nekoupil, přesto mají i v odpoledním horku plno. A zaslouženě. O kom je řeč? O brněnských Květech. Papoušek noci, housle a podmanivá kytara Martina Evžena Kyšperského. Žánrově tak nějak mezi. Krása, domácí mají vůbec po celé čtyři dny silné zastoupení. Potěší košatý výběr interpretů: Wanastovky, ale i Pražský výběr. Xindl X, ale i Plastici a Umakart. A Zrní a Kittchen a Luno a vůbec…
Vybere si každý. Barvám šlo vždycky hlavně o pestrost a je dobře, že nezůstalo jen u proklamací. Jistě, leckdo bude reptat a ptát se, jestli takový festival opravdu potřebuje Vojtu Dyka. Vtip je v tom, že Colours není festivalem alternativním, nýbrž alternativu (krom jiného) nabízí. A osobně mě nepohoršuje, když si můžu jeden večer s tisícihlavým davem zaskákat na Tatáče a následující odpoledne věnovat intimněji posazenému Václavu Havelkovi nebo komorním poetům Kieslowski a jejich klavírní onanii a zpívánkám o močbě. Od toho přece máme žánry a pódia malá, větší a ještě větší. Pevně doufám, že tomu v příštích letech nebude jinak. Pro mě za mě může hrát Markéta Irglová v Gongu každý rok. Hlavně když zůstane zachována možnost zběhnout k Radůze. Nebo třeba k The Tap Tap, jejichž neotřelé a nebojácné vystoupení na hlavní scéně přihlížela kulisa víc než důstojná. Dokonale to ilustruje fakt, že vítkovický happening je akcí skutečně bez bariér, ať už jde o publikum nebo účinkující. Respekt, Ostravo! Kéž by vašeho příkladu následovaly i ostatní podniky.
Čtvrtý den potvrdil starou festivalovou pravdu, že ať děláte, co děláte, všechno stejně nestihnete a volba bývá nelehká. Nakonec sázíme na Botanicu a jejich dovádivé čardášové kreace, které plac zaplnily rychlostí blesku. Paul Wallfish je démon, stejně jako před třemi lety na Muzejce šplhá po všem, co mu přijde do cesty, drtí klaviaturu a s nezbytným ampliónem strhává dav. Jen ta šílená maska chybí. A z jeho I Desire mám husinu i na stopadesátý čtvrtý poslech. Spokojenej jak želva se loudám do osvěžovny. Slunko pere, počasí letos přálo, za celé čtyři dny ani kapka. Únava už je značná, ale Colours jdou do finále a Tomahawk jsou silná motivace, takže kafe, kafe a ledový proud vody za krk (i jinam). Mike Patton, ač obklopen špičkovými spoluhráči, na sebe logicky strhává veškerou pozornost a náramně si to užívá. V případě Tomahawk jde o posun k ostřejšímu a výrazně razantnějšímu zvuku proti někdejším Faith No More, legitimní hardrockové struhadlo. Božský Mike orálně stimuluje pozlacený mikrák a v mezičase laškuje s obecenstvem. „What movies have you seen lately?“ Oběť z publika nesměle šeptne, že Argo, načež Patton udělá z oscarového hitu „some east european porn“. Ten kocour to má pořád v ruce, s takhle širokým záběrem nikdy nevydržíte přešlapovat na místě.
S posledními slunečními paprsky opouštíme Vítkovice. Víc už se do nás letos nevejde. Propotili jsme pár triček, nabrali do bot něco strusky a nechali se čtyři dny unášet svojskými móresy zdejšího světa. Pocity smíšené, ale intenzivní. Příště zas! P.S.: Za celou dobu jsme zahlédli jedno jediné batikované tričko, za to hipsterů bylo jak much. Ale to není můj problém.
Colours of Ostrava
20. 7. 2013, Dolní oblast Vítkovic, Ostrava
foto © Barka Fabiánová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.