Žebříčky Full Moonu: kapela/album roku 2016

Velké hlasování bezmála padesáti redaktorů Full Moonu a blízkého okolí už proběhlo, tedy ona vděčná "bodovací soutěž". Ale co argumenty, co další jména? Napříč redakcí, styly i žánry, napříč příčetným vědomím i jeho nepříčetnou sestrou.

Akana
Kapela
Radiohead – Ne a ne se stát přežitou legendou. Důkazní materiál na albu A Moon Shaped Pool.
Wovenhand – Ateistovo guilty pleasure.
Swans – Tohle s jinou kapelou nezažijete.

Priessnitz – Tenhle rok patřil jim, i když zřejmě naposled.
Kovadlina – Spojení český punk ve mně budí dlouhodobě nedůvěru. Hle: někdy zbytečně.
Please the Trees – Desku nevydali, ale mazec na pódiu Vlčkovice Festu je mi dostatečným důvodem.

Album (kompilace)
Při tak bohaté úrodě jsou tři položky krutě málo. Proto z cca patnácti kandidátů vybírám spíš alba, na která chci upozornit, ne že bych je stavěl na vyšší stupínky než jiné. Vzkvétající tuarežskou scénu v tomto roce skvěle reprezentoval Bombino s deskou Azel. Bez Auerbacha blíž ke kořenům, přitom nadupanější, než kdy předtím. Songwriterskou vysokou školu předvedl na pestrém i vyrovnaném albu Know Where to Run noirový maestro Barry Adamson. Co píseň, to skvost, jeden z nejhlubších zářezů jeho kariéry. To Wovenhand zvláštní doporučení nepotřebují, ale možná stojí za to připomenout, že jejich Star Treatment zdaleka nestojí ve stínu svých předchůdců, spíš naopak.

U domácích je výběr snazší, ačkoli tutovky, jakými byli o rok dřív Please the Trees nebo Květy, postrádám. Nakonec tedy u mě vítězí Priessnitz a jejich nostalgická derniéra Beztíže. Za to, že prapor nekompromisního garážového punku neleží po demisi Esgmeq v prachu, si zaslouží vyzdvihnout Kovadlina s deskou Životy těch druhých, za upřímnost, s jakou především sama sobě nic neodpustí (ale samozřejmě i za písničkářskou invenci), pak Katarzia a její Agnostika.

Jakub Béreš
Kapela
Savages – přesně ten typ kapely, který buď nepodmíněně milujete nebo vám je úplně volná. Pro někoho je to příliš vážné a stylizované – možná, kdyby se Jehnny Beth jednou usmála nebo vzala tenisky místo elegantního černého outfitu, tak by všechno bylo jinak. To už by ale nebylo ono, protože tenhle feministický postpunk funguje jako ucelený balíček, při jehož rozbalování je vám za vaši maskulinitu trapně.

Parquet Courts – Parquet Courts oproti Savages skvěle navlékají punku blízká společenská témata do odlehčených melodií s tou správnou zpátečnickou floutkovskou pózou, která stále umí být sexy.

Album (kompilace)
James Blake – The Colour in Anything - Všechna kritika za nesnesitelně dlouhé a přecítěné album plné zbytečných vokálů je na místě. I já některé pasáže přeskakuju. Zbytek se mi ale zarývá pod kůži. Těch momentů není moc, o to silněji ale fungují. Například eklektická a schizofrenní Chose Me, která perfektně znázorňuje střet chaosu s pořádkem.

Blueskin
Kapela
Dizzcock - Nejenže vyhrál Vinylu za předchozí album, za to nové už má ale zaděláno na další. K tomu výstava v NoDu, zajímavé články pro A2larm, podcastová série tamtéž… Dizzcock prostě jede a ani čerstvé otcovstí nedokázalo jeho jízdu zpomalit.

Massive Attack - Takhle si představuju comeback - bez velkých keců si vystřihnout dvojici EP, které zní víceméně jako to, co na vás bývalo nejzajímavější, aniž by se to dalo nazvat sebevykrádáním. Čert vem hudební progresi, některé věci by se prostě měnit neměly a hudba Massive Attack je jednou z nich.

Apaččina kapela - Už když v lednu umřel Bowie, napadlo mě, že Apačka zakládá kapelu. Lemmy to potvrdil a s každým dalším jménem bylo jasné, že to bude pořádnej rachot. Prince, Cohena a vlastně i toho George Michaela by člověk ještě pochopil, ale Alexandrovci? Co to sakra bude za žánr?!

Album (kompilace)
David Bowie - Blackstar - Tohle album a vše, co jeho vydání doprovázelo, je singularitou všeho, čím byl (nejen v hudbě) uplynulý rok. Už proto má v žebříčku výsadní místo, navíc se prostě skvěle poslouchá, a to říkám jako člověk, kterého Bowieho tvorba většinu života víceméně míjela a jeho proměny bral jako známku iritující hudební nestálosti.

Kowton – Utility - V oblasti taneční elektroniky to u mě na plné čáře vyhrál Joe Cowton, který se dosud prezentoval především polámaným, dubstepem šmrncnutým technem. Tady svůj zvuk mírně narovnal, pořád se ale pohybuje spíše na okraji tanečního parketu, který ovšem neustále atakuje přesně mířenými zásahy.

Jeremy Gara - Limn - Fascinující sólový debut bubeníka Arcade Fire, na půl cesty mezi experimentální elektronikou a minimalismem.

David Čajčík
Kapela
Savages - Královny rock and rollu, pódiových shows a autentické image. Nehledejme dál, není kde, Savages jsou ultimátní odpověď pro všechny pochybovače, zda není kytarová hudba tak trochu mrtvá. Ani náhodou.

Nick Cave & The Bad Seeds - Zde není třeba dlouhého komentáře. Skeleton Tree je vítězství hudby nad světem. Nad osudem.

Nicolas Jaar - Nezastavitelný génius produkuje stále ucelenější díla. Letošní album Sirens je zatím jeho nejlepší a zbývá jen doufat, že tomu tak nezůstane. Nebo že znovu přejde na temnou stranu (síly).

Album (kompilace)
Xenia Rubinos – Black Terry Cat - Na hranici rapu a melodií. Na hranici z polínek dřevních Motown rytmů a moderního math-popu. Xenia Rubinos je desetkrát míň slavná, než by mohla být, a dvacetkrát míň, než by si zasloužila. Black Terry Cat ji zachycuje v dalším cenném okamžiku.

Hexvessel – When We Are Death - Tohle retro není pro starý. Ale pro ty, co ještě neumřeli. Hexvessel šli do sebe a nahráli víc desku pro roadtripy než pro tripy. Synťáky incl.

Danny Brown – Atrocity Exhibition - Kdo v roce 2016 nevydal skvělou hiphopovou desku, jako by nežil. Tu nejzábavnější si připisuje afro boy z Michiganu Danny Brown. A nepotřebuje k tomu ani celou divizi producentů a featuringů jak Pablo West.

Martin Kozumplík
Kapela
Thee Oh Sees – tři alba během jednoho roku, fantastický živák, poťouchlý rokenrol a omamná psychedelie, přes zjevnou nadprodukci má John Dwyer nápady na rozdávání a nevyčerpatelnou energii. Tohle nemůžou v dalších letech zopakovat.

Album (kompilace)
David Bowie – Blackstar – hudebně nejodvážnější album Davida Bowie za posledních 20 let, zjevení i kontextu ostatních alb roku 2016. Po nečekané smrti autora se vyjevil další rozměr, které dělá z Černé hvězdy naprosto unikátní dílo.

Nick Cave and The Bad Seeds – Skeleton Tree – syrově přímočaré, neveselé album, které se nedá poslouchat jen jako kulisa.

Jiří Akka Emaque
Kapela
Flaming Lips - Nečekaný návrat ke konci roku a singl The Castle z připravované desky Oczy Mlody dávají tušit velkou parádu. Těšte se na leden.

Lambchop - Transformace této country kapely do bizarní akustické verze Daft Punk je rozhodně událostí roku. Vokodér nikdy nezněl lépe.

The Dead Men Band - No jo, je to vopruz. Velkej kápo si asi buduje andělskej chór, nebo pekelnou super kapelu, letos jsme se opět rozloučili se spoustou velkých jmen hudební scény. Média jsou toho plná, takže je to nošení sov do Athén, ale přeci jen vzpomeňme na ně v tiché meditaci. Nový rok ale přináší prázdný list, snažme se ho popsat co nejlépe.

Album (kompilace)
VA – Commando Revisited - Domácí scéna zplodila v prapodivné touze uctít lobotomického zabijáka Johna Matrixe z filmu Commando nádherný tribute osmdesátkovému zvuku. Duch originální hudby Jamese Hornera přepracovaný svěžím větrem hudebníků okolo kazetového labelu Stoned to Death Records.

Explosions in the Sky – Wilderness - Zatímco se Mogwai plácají v sentimentálních soundtracích, přebírají kdysi béčkoví Explosions in the Sky vyhasínající pochodeň postrocku a přikládají pod kotel.

Woods – City Sun Eater in the River of Light - Z ňufácké hippie verze Bee Gees se Woods propracovali ke komplexnějším aranžím, do indie soundu míchají dancehallové prvky roots reggae. Zní to pokorně, a přesto velkolepě.

Vojta Chmelík
Kapela
At the Drive-In - Beznadějně vyprodané turné a po šestnácti letech nový singl vypadají jako indikátory dobře nastartovaného a tentokrát opravdového reunionu.

Anohni - Hopelessness je geniální angažované album, kterým se jí podařilo rozvířit veřejné mínění a stočit pozornost k zásadním tématům. David Bowie...

Album (kompilace)
Letos vydali album snad všichni. A jen málo z nich bylo zklamáním. Vybrat tři? OK, nicméně aby se dostalo i na ostatní, v téhle kategorii vynechávám Anohni a Davida Bowieho.

Omar Rodríguez-López - Blind Worms, Pious Swine - Moje nejoblíbenější z letošního tuctu, budiž zástupcem i těch dalších.

Choir of Young Believers – Grasque - Taky jsem se o nich dozvěděl přes znělku kriminálky Most (díky, mami!) a zkusmo poslechl jejich novou nahrávku. Boží!

Chairlift – Moth - Skvělé album, jak se koncem roku ukázalo bohužel též labutí píseň.

Plus: Polica - United Crushers, Phantogram - Three, Iggy Pop - Post Pop Depression, Lisa Hannigan - At Swim, Saosin - Along The Shadow

Jakub Šilhavík
Kapela
David Bowie a Iggy Pop - Někdejší nerozluční parťáci se obklopili o generaci mladšími hudebníky a na sklonku kariéry ze sebe opět vydali to nejlepší. O to víc zamrzí, že si hubený bledý vévoda záři temné hvězdy příliš dlouho nevychutnal.

The Dillinger Escape Plan - Mathcoroví šílenci The Dillinger Escape Plan vždycky hráli podle svých vlastních pravidel a ohlásit konec na vrcholu sil do téhle formule přesně zapadá. Dlouhé roky přesluhující kolegové z hudební branže by si mohli vzít příklad.

Priessnitz - Jeseničtí Priessnitz vydali napjatě očekávanou novinku Beztíže, která potvrdila kultovní status formace, a jejich koncerty se pravidelně chlubí nápisem vyprodáno. Existuje lepší způsob, jak se rozloučit s jednou z nejvýznamnějších tuzemských kapel?

Album (kompilace)
Iggy Pop - Post Pop Depression - Stačila jedna textová zpráva, aby Iggy Pop po letech přešlapů konečně našel producenta, který mu připravil hudební doprovod přímo na tělo. Podivuhodná spolupráce s Joshem Hommem nese ovoce od prvního okamžiku a specifickou potemnělou atmosféru navazuje na slavné berlínské období.

The Dillinger Escape Plan - Dissociation - The Dillinger Escape Plan nikdy nepřešlapovali na místě a odvážně se pouštěli do dalších hudebních dobrodružství. Rozlučková deska Dissociation experimenty rozhodně nešetří, naopak představuje zvukově nejbohatší nahrávku v historii kapely.

Houpací koně - Kde jste mý přátelé dneska v noci - Houpací koně po zdolání Everestu nezamířili zpátky do základního tábora, naopak vystoupali do nekonečných výšek někam za horizont, kde vznikla jedna z nejlepších desek letošního roku. Zlatý časy nekončí.

Jakub Koumar
Kapela
Nick Cave - Tragédie se dějí nám všem a je vždy jen na nás, jak se s nimi popasovat. Nick Cave si vybral asi ten nejvhodnější způsob. Vrhnout se po hlavě do toho, co miluje. A tak natočil dokonalou desku a vynikající film. Vůle, intimita, ale i opatrnost a respekt k vlastnímu soukromí, pokora, filozofický nadhled a emocionální ponor dělá z Nicka Cavea hudební osobnost roku.

Anohni - Anthony Hegarty už toho má za sebou dost. Práci s Björk, Lou Reedem, vlastní kapelu… Opravdový rozruch přišel ale až s letošní deskou Hopelessness. Překvapivá spolupráce s experimentátory Hudsonem Mohawkem a Oneothrix Point Never odzbrojila hudební svět. Jestli tohle někoho napadlo, je pro mě prorok větší než Baba Vanga.

Autechre - Autechre se nikdy moc nemazlili se stopáží. A kréda „co na srdci, to na desce“ se drží i letos, kdy po předchozí dvouhodinové Exai a loňské ultimátní sbírce živých nahrávek servírují pětihodinovou nálož v podobě alba elseq 1–5. Ani tak rozmáchlá plocha Robu Brownovi a Seanu Boothovi nebere dech a kvalit a na jejich příští desku se vyplatí blokovat si dovolenou.

Album (kompilace)
Nick Cave – Skeleton Tree - Nick Cave v poslední době čím dál zřetelněji vystupuje ze své „démonické“ podoby. Skeleton Tree není jen další deska, Skeleton Tree je příběh, cesta, hledání a touha. Komorní, dramatický i pokorný Nick Cave za pomoci geniálního Warrena Ellise vycházejí ze světa smutku ke smíření. Na Skeleton Tree nehraje hlavní roli hudba, ale poselství.

Ryuichi Sakamoto – Nagasaki: Memories of My Son - Japonský skladatel Ryuichi Sakamoto za svou kariéru nakousl všechno možné od experimentální elektroniky přes world music k symfonickým kompozicím, nemalou měrou pracuje i na filmové hudbě. Jeho soundtrack k filmu Nagasaki: Memories of My Son je křehká a proměnlivá kompozice. Melodickou čistotu střídají opatrné kakofonie a nástrojové rozmíšky, půvab houslí rozbíjí bručení basové sekce, křehkost ustupuje gradaci.

Roly Porter – Third Law - Roly Porter vystavěl album, na němž na sebe veškeré složky živelně reagují, ustupují před sebou a vyměňují si role. Spousta ruchů, glitchů, dronů a elektroniky formuje ani ne tak pestrý, jako spíš intenzivní a neustále zaplňovaný časoprostor, do nějž je radost se nořit znovu a znovu.

Veronika Kubanková
Kapela
The Body
DIIV
Kikagaku Moyo

Album (kompilace)
The Range - Nonfiction
Amnesia Scanner - AS
Public Memory - Wuthering Drum