Živelný zápisník na doma: Oslava pomalosti a zastavení

„Domov je – jak se často říká – naším prvním vesmírem, je skutečným kosmem. Kosmem ve všech významech slova,“ píše francouzský filozof Gaston Bachelard. Anebo ještě jinak: „Domov je tam, kde nahmatáte kliku poslepu,“ říká zase pragmaticky Karel Čapek. Myslím na jejich slova, když mířím do toho svého.

Můj domov je uzavřený dvůr, kde hledám neviditelné. Pozoruju, jak se světlo vplétá do dvora a postupuje. Vytyčuje rýhy čtverců a obdélníků, do kterých můžeš ulehnout. Pomalost dokonalého postupu, který je pro lidský oko nepostřehnutelný a vlastně ani neexistuje. Pomalost života, v němž je největší vzrušení hemžení holubů, kteří se občas snesou vprostřed dvora, aby klovali do horké omítky. Nic víc nic míň.

Oslava pomalosti – to je taky domov. Táta mě občas z mých světelných seancí vyruší a ukazuje mi, kde letos zasadí rajčata a kde chilli papričky, jak se v jeho holubníku uhnízdil nový přírůstek (prácheňský káník zvaný racek), nebo jak s radostí na teletextu přečetl zprávu, že ten proradnej klub z Anfield Road možná ani po třiceti letech nezíská mistrovský titul.

Já mezitím ustavičně píšu tzv. Živelný básně. Věším je u nás na zahradě pomocí kolíků na prádelní šňůru. Básně na papíře pak vlajou ve větru a jsou vydaný napospas všeobklopující přírodě. "Jdou za nima čtyři živly a já se na to klidně koukám," zpívám si s Dunajem. Až po několika dnech zjišťuju, že něco podobnýho dělá jedna z hlavních postav Bolañova románového opusu 2666, který jsem právě dočetl. No, dočetl… Tahle knížka nejde nikdy úplně dočíst, je nekonečná stejně jako lidský zlo a utrpení, o němž Bolaňo věděl hodně.

Všechno už asi bylo beztak napsaný, což mi dosvědčuje i náhodně otevřená strana Teorie podivnosti Pavly Horákové, kterou jsem uzmul z mámina nočního stolku. Píše se tam, že mystikové tvrdili, že celý svět existuje hotový a my jím procházíme jako galerií, místnost po místnosti. Všechny obrazy už byly předem dávno instalované a my si je jen prohlížíme v lineárním čase. Docela úleva v současným oparu strachu.

Každý den je teď jako neděle. Lidi moc neví, co s ní, protože je to oslava zastavení, ve který se máme usebrat, abychom mohli vykročit dál. Lidi se ale nechtěj zastavit. Už na to dávno zapomněli a do kostela se jim nechce. Já už v kostele nebyl taky hodně dlouho, ale od ségry jsem před pár dny dostal knížku Velký pátek číhošťského faráře P. Josefa Toufara. Jsou v ní použity fragmenty z Toufarových kázání, z básní Bohuslava Reynka, z textu sv. Jana od Kříže, z výslechových protokolů příslušníků StB a ze svědeckých výpovědí pamětníků: „V ledové díře existuje jen s tím, co si v sobě nese od dětství. Obrazy jarní krajiny, bzučení včel u úlu doma na sadě, tvář matky, přátel, dobrých učitelů, ohně sálajícího z kamen, střelné modlitby,“ čteme v jednom úryvku a tušíme, že Toufar si svůj domov držel hluboko v sobě i v těch nejhorších časech.

Teď je sobota a venku sněží. Na ramenou nám zase sedí bílí ptáci. Místo snídaně si dávám verše od Andrése Robayny – největšího básníka z Kanárských ostrovů: „na březích ticha / pěny / mraky / světla / a druhých březích / ticho / duto / černo.“ Je klid a vyšlapaný stopy se postupně zahlazujou. Dvůr trpělivě vyčkává, až se do něho snesou první nánosy zkamenělin světla. Březnové světlo není nikdy stejný. Přetéká a víří prostorem, je nezachytitelný.

Vyjdu ven a všude samý banditi. Hraju tu hru taky.