Zkušenost ničím nenahradíš (Metronome 2018, den první)

Program prvního festivalového dne na holešovickém Výstavišti byl v režii jmen, která už něco pamatují. Sexy Dancers se ke své první a jediné desce naživo vrátili po téměř dvaceti letech, dvacítku letos slaví Mezzanine, zřejmě nejlepší album bristolských Massive Attack, a závěr programu byl ve znamení oslav třicátých narozenin Tata Bojs. A to nesmíme zapomenout na Johna Calea, který spoluzaložil Velvet Underground před více než půlstoletím. Papírově to mohlo vypadat, že letošní Metronome je festivalem pro starší a pokročilé, v reálu se ale potvrdila známá fráze o tom, že věk je jen číslo. Že budou Sexy Dancers šlapat jako naleštěná funky mašina, bylo zřejmé už ze sestavy muzikantů, kteří se (všichni svorně v černém) objevili na pódiu kolem do bílé oděného kapelníka Romana Holého. Mirek Chyška, Filip Jelínek, za bicími Adam Koller... V pauzách mezi skladbami nezapomněl Dan Bárta připomenout, že tohle je opravdu speciální koncert („Od roku 1999 jsme spolu hráli jen dvakrát.“) a došlo i na překvapivého hosta – očekávaného Slim Jima zpestřil svým zpěvem Matěj Ruppert. Vypadalo to na vydařený závěr, a to ještě Bárta s Darou Rolins přidali parádní Some People.

To už na hlavním pódiu předváděl svůj falzet Tom Odell, který statečně vyvažoval věkový průměr hlavních hvězd večerního programu. Skotačil na klavírním křídle, nabídl ochutnávku z chystaného alba, které má vyjít na podzim, přihodil dokonce úryvek z Beethovenovy Elišky, ale odezva, až na hrstku věrných v kotli, byla pramalá. „James Blake wannabe,“ shrnul kamarád a přesunuli jsme se na Johna Calea právě v okamžiku, kdy začala I´m Waiting for My Man. Slušelo by se setrvat déle, jenže by to bylo na úkor pohodlné pozice před pódiem, kde už se připravoval koncert Massive Attack.

fotogalerie z festivalu zde

Robert del Naja a Daddy G tak byli téměř na dosah ruky, ne že by na tom záleželo, neboť po většinu času zůstávali skryti v přítmí a stínech. Pozornost na sebe, jak je na koncertech Massive Attack dobrým zvykem, strhávala obří projekční plocha, kde se citáty Hitlera, Stalina a Trumpa střídaly s názvy politických stran (kromě těch skutečných probleskly i vtipné názvy smyšlených, např. Ice Tea Party nebo After Party) a ty zase s českými novinovými titulky či ukázkami z internetových diskuzí. Massive Attack s sebou přivezli řadu hostů. Horace Andy odzpíval Girl I Love You a samozřejmě ovacemi notně podpořenou Angel, na skok se zastavil i Azekel a déle pobyli Young Fathers. Nejvíce se vzpomínalo na Mezzanine, třikrát bylo v setlistu zastoupeno předloňské EP Ritual Spirit a závěr patřil klasikám z debutu Blue Lines – na závěrečnou Unfinished Sympathy zůstal na pódiu kromě zpěvačky už jen Daddy G, který předvedl svůj um ve scratchování, a dvojice bubeníků. Fantastický set, u kterého ani nevadilo, že nenazněl hit Teardrop – bez Elizabeth Fraser by to stejně nebylo ono.

Kdo poté přešel do vydýchané haly čili Moon Stage na narozeninový koncert Tata Bojs, mohl být překvapený, že je místo nich na pódiu Marek Taclík, Jana Plodková a další ze skupiny Sloky (fanoušci seriálu Svět pod hlavou vědí). Překvapení bylo během dvouhodinového koncertu ještě několik, včetně vzpomínání s Markem Doubravou či pěveckých hostovaček Petra Marka a Jaromíra Švejdíka. Dokonce i Klára Nemravová se objevila, i když jen prostřednictvím videopozdravu z New Yorku. Vydařený set, kde kromě povinných čísel došlo i na rarity (Pana Tečku hráli Tata Bojs poprvé od roku 2004), energie na rozdávání... tak všechno nej k narozeninám a vzhůru za dalším dnem a dalšími starými pákami.