Značka, které lze věřit (La Coka Nostra)

La Coka Nostra jsou pojem, který mezi rapovými fanoušky silně rezonuje už zhruba čtrnáct let. Tak dlouho La Coka Nostra, společně s Army of the Pharaohs, reprezentují éru superskupin, jejichž členům začaly být domovské kolektivy malé. A přestože kouzlo rapových superskupin už vyprchalo, při vyslovení jmen Ill Bill, Slaine a Danny Boy se fanoušci pořád staví do pozoru, a to nejen kvůli jejich dlouhé hudební historii, ale také zásobě hitů, které mají za sebou. A to buď sami nebo se starými partami zvučných jmen jako House of Pain nebo Non Phixion.

Zlatou éru dobře pamatuje i DJ Eclipse, který se před půlnocí objevil za gramofony. Do sálu zářil jeho hluboký pohled a klidný výraz, reprobedny rozezněl chirurgicky přesnými pohyby prstů po mixáku i vinylových kotoučích. Krátký úvod, nažhavení publika a na stage se vyvalila trojice bělošských rapových veteránů. V případě Ill Billa šlo o nástup se vším všudy. Ill Bill byl vždy robustní nejen jako MC, ale od poslední koncertní návštěvy ještě několik (desítek?) centimetrů kolem pasu přidal. Po stagi se tak koulel v péřové vestě o velikosti 5XL, která mu dle dostupných koncertních záznamů už musela vrůst pod kůži. K tomu je třeba připočíst plnovous a záhrobní výraz ve tváři, který se změnil jen při několika nesmělých úsměvech. Během koncertu střídal lepší momenty s těmi slabšími. Zvučným hlasem dokázal odrapovat náročné party a v rychlých pasážích zdařile intonovat, jindy však měl potíže s dechem a konce rýmů často polykal nebo se až příliš spoléhal na zdvojení od kolegů, kteří ani jednou nezklamali.

To Danny Boy oplýval energií a od začátku bylo vidět, že je primárně showman. Rapově byl však nejslabší, čemuž odpovídá i množství partů, které se v jeho případě smrsklo na minimum. Oproti tomu Slaine prokázal výbornou formu. Sice už po třech písních po něm v sauně jménem Rock Café stékal pot v širokých proudech, ale byl nejen neúnavný v pohybu, ale také precizní v dikci a flow. Vzájemná souhra byla na úrovni, všichni tři rappeři se zdatně doplňovali a show šlapala bez výraznějšího zaškobrtnutí. Zároveň ale chyběl moment překvapení, což se projevilo i v tom, že publikum nechali skandovat za celý večer jen tři hlášky: Hell yeah. Shit yeah. Fuck yeah. Trochu originality by neuškodilo.

Na druhou stranu sonický val z reprobeden byl mohutný, navíc postrádal byť sebemenší náznak playbacku, který dominuje koncertům mladší generace. Poměr sil mezi intenzivním koncertním zážitkem a jízdou na setrvačník zašlé slávy zůstal vyrovnán.