Zrní, nebojím se to říct

Dva říjnové večery patřily v pražské Akropoli kladenské kapele Zrní. Oba večery byl scénář jasný a identický – sedmnáct skladeb vybraných samotnými fanoušky skrze internetové hlasování. Sedmnáct skladeb reprezentující Zrní včera, dnes i zítra...

Leden 2012 – divadlo Archa, EKG
Literární kabaret dua Jaroslav Rudiš & Igor Malijevský mi dal první možnost si Zrní poslechnout naživo. Láska na první poslech to určitě nebyla, ale...

Červenec 2013 – Colours of Ostrava
... na ten druhý už k nějaké chemické reakci došlo. Nedá se říct, že by to byl nějaký velký výbuch, ale...

Červenec 2015 – Colours of Ostrava
... napotřetí už si všechno sedlo, jak mělo. I s Janáčkovou filharmonií v zádech Zrní předvedli, že se nebojí ani velkých pódií, i když...

Říjen 2015 – Palác Akropolis
ty malé jejich hudbě přeci jen svědčí o něco více. Alespoň prozatím.

Ale pěkně od začátku. Stejně jako ve čtvrtek i v pátek celý večer otevíral taktéž Kladeňák Michal Koberstein. Styl jeho hudby (a ostatně i všeho ostatního) by se dal zaškatulkovat jako esoteric hippie folk, ve kterém došlo na vztah indiánského kmene k Zemi i postoj budhistů k smrti. Relativně krátkému setu ale stejně kralovala závěrečná Imagine věnovaná nedožitým 75. narozeninám Johna Lennona. Jasný důkaz, že smrtelní jedinci plodí nesmrtelné skladby.

Pak už patřila Akropole jen a jen Zrní. Nebojím se říct, že pro mě asi nejlepší české kapele. I když bych si ještě pár let zpátky nedovedl představit, že si to kdy budu myslet. Pravda, tehdy jsem si nemyslel, že vůbec nějakou oblíbenou českou kapelu budu mít. Takže co se za ty roky událo? Následoval jsem kojota do velkoměsta, bál se, spousty věcí mi bylo a je líto, dal jsem si pozor na les a nedal šanci Hýkalovi ani mravencům, co žerou lidské maso, snil jsem, že se vynoří svět nový a vítr sílil, ptáci letěli nízko, padl jsem jako jabloně, byl jsem dva, přestal jsem být a teď už zase jsem a kdokoliv se mě zeptal, věřím-li na boha, řekl jsem ne... Bylo toho docela dost. I Zrní díky svým fanouškům mohli zrekapitulovat poslední roky svého vzestupu, který je z hraní po malých klubech pro pár desítek lidí vynesl na hlavní stage největší tuzemské hudební přehlídky před tisíce... a zpátky do klubu. A zvládli to dokonale. Ostatně sami fanoušci jim výběrem skladeb ani jinou volbu nedali. Odměnou jim byl fantastický koncert. Minimální komunikace s publikem postavená na několika poděkováních a intenzivní nálož hudby. Svébytný lyrický hudební vesmír, ve kterém se prolíná hra na housle, beatbox, emoce, svérazná choreografie, konec světa a tak.