Dál od hranic šílenství (Black Country, New Road)

Něco přes hodinu se u koncertu může zdát málo. Musíme však brát v potaz, že britští Black Country, New Road se po odchodu vokalisty Isaaca Wooda kompletně odstřihli od původního repertoáru a ten nový postupně budují od nuly. A navíc, ani nové skladby kapely nejsou žádné plytké zpívánky, ale technicky i emocionálně bohaté kompozice, takže během hodiny toho pozorný posluchač zažije víc než jindy za dvojnásobek času. Osazenstvo vyprodané MeetFactory dávalo hlasitě najevo, že to vnímá právě tak.

Na studiovou podobu čerstvé tvorby se sice stále čeká, zkraje letošného roku však sextet zveřejnil video i audio záznam vystoupení z londýnské Bush Hall, na němž představil většinu toho, co zaznělo i v sobotu na Smíchově. I tak je s podivem, jak rychle fanouškovská komunita přijala nové písně za své. Většinu z nich vítal potlesk při prvních tónech a výjimkou nebyl sborový zpěv publika, pro něž skladby jako Up Song, Across the Pond Friend nebo Dancers už teď představují očekávané hity.

Black Country, New Road vždycky působili jako soudržný kolektiv, nezaměnitelně zjitřený pěvecký projev Isaaca Wooda však jeho osobu přeci jen trochu tlačil do popředí. S jeho absencí tak dojem jednolitého tělesa bez vyčnívajících individualit ještě zesílil. To můžeme vnímat jako plus, na druhou stranu Woodův odevzdaný, bolestně nalomený zpěv dodával písním auru čehosi osudového a spirituálního. To neznamená, že by nové songy postrádaly hloubku a vřelost, jen se prostě o něco víc vzdálily té nevyzpytatelné hranici, za níž číhá šílenství. A co může být špatnou zprávou pro posluchače-emocionálního voyeura, pro tvůrčí budoucnost skupiny bývá naopak dobrým znamením.

fotogalerii z koncertu zhlédněte tady

Největší díl vokální odpovědnosti dnes leží na baskytaristce Tyler Hyde a nelze než kvitovat, s jakou přesvědčivostí se této role zhostila, přestože v hlučnějších úsecích její hlas trochu zanikal. Velmi zdatně se zapojují také klávesistka May Kershaw a saxofonista a flétnista Lewis Evans. První zazářila především v ostrovními lidovkami ovlivněné The Boy, parádním číslem druhého jmenovaného zase byla skladba Across the Pond Friend. Nicméně jak bylo řečeno, jednoznačný frontman v kapele neexistuje, všichni kopou v první řadě za tým.

Jejich písně i nadále charakterizuje široké dynamické rozpětí, jsou plné náhlých zlomů, gradací a ztišení. Kontrast mezi křehkými pasážemi, kdy v precizním souzvuku zní třeba jen klavír s houslemi nebo flétnou, a ofenzivním duněním celé skupiny, podtrženým dravým saxofonem, patří mezi stabilní trumfy. Stejně jako protiklad kompoziční členitosti s občasnými disonancemi a nečekaně melodických refrénů, v nichž soubor i nadále může připomínat starší Arcade Fire. Indiefolková zpěvnost v kulisách artrockové architektury, dalo by se říct, kdyby to nebylo tak zoufale nedostatečné. Black Country, New Road hrají mimořádně komplexní muziku nasávající nespočet vlivů. Na tom se nic nezměnilo, stejně jako na tom, že i při své relativní složitosti jejich písně míří víc na srdce než na mozek. Tady je návaznost na směr vytyčený loňským albem Ants from Up There, zjevná.

Pár slov si jistě zaslouží i support, který na tomto turné stabilně obstarává polská umělkyně Aga Ujma. Křehké melodie skromně, až zakřiknutě vystupující zpěvačky a harfenistky si po právu vysloužily víc než jen zdvořilý potlesk, nicméně na můj vkus bylo v jejím zajíkavém zpěvu až příliš inspirace Björk.

Situace, v níž se Black Country, New Road ocitli před půldruhým rokem, připomíná ty, jakým museli svého času čelit třeba Pink Floyd, Joy Division/New Order nebo Depeche Mode. Po úspěšném rozjezdu brzy následuje odchod klíčového člena a zbytek kolektivu musí složitě nacházet nové vzorce tvorby i fungování. Ve srovnání se jmenovanými legendami se britská šestice tomuto úskalí vyhnula rychle a bravurně, což jejich vystoupení v MeetFactory prokázalo nade vší pochybnost. Slova „new road“ v jejich názvu tak zní velice optimisticky.