Tomáš Jančík | Články / Reporty | 07.08.2024
Najít Valeč bez map? Těžko. Malá vesnička v zalesněném údolí karlovarského kraje o sobě dává vědět teprve pár minut před příjezdem k ní. Nejdříve se zjeví dominantní kostel a stejnojmenný státní zámek, v jehož okolí se rozvaluje areál festivalu, který je celé své tři dny nepřetržitě nabitý hudbou a dalším kulturním programem. Bez ustání hrájí nejen hudební stage, ale i deštivé počasí bubnující do stanů a pláštěnek.
Letošní osmnáctý ročník byl bez výjimky dennodenně podrobován přívaly přeháněk a intenzivních dešťů. Že by se to ale podepsalo na návštěvnících nějak negativně, se říct nedá. Déšť na Povalči je už stálice, počítá se s ním v každou chvíli, každý rok a celá akce je ze strany organizátorů zároveň jedním z nejpřátelštějších a nejpřívětivějších u nás. Ti se snaží o vysoký komfort všech zúčastněných, i přesto že neustále platí, že se nemusí platit. Vstupné je doporučené, pro fungování festivalu ale zůstává nezbytné.
KAM JDU
Kopec obepínající hlavní stage je při čtvrtečním odpoledni ještě prakticky prázdný. Umístit stan ve svahu, shlížejícím na rovinatou, v blízkosti zalesněnou krajinu můžeme kamkoliv. Dlouho se nerozhodujeme, výhled na zámek a do dáli táhnoucí se roviny je krásný všude. Další důvod? Padají první kapky. S těmi simultánně zaznívají úvodní tóny MMNK, extravagantní kapely, kombinující neotřelý zvuk a rázné české texty. Euforický řev se ozývá i od stanů těch, které promočený začátek netrápí a užívají si příchod dalšího Povalče.
Při západu Slunce se zvedají lidi k Áčku, od kterého stoupá kouř, spojující se s párou z lesů plynoucí jen pár metrů nad hlavami. V tom zvládá Ametyst se svým divno disco krautrockem a Davidem Doubkem alias Ventolinem v zádech rozpohybovat bahnitou půdu pod nohama. Neseriózní texty uvolňují stres, který by ještě v někom mohl zbývat. Ten může přijít jedině na lesní cestě spojující dvě části areálu, od první chvíle je bahnitá natolik, že každý krok může znamenat nehezký pád. Průchod, převážně v noci, pod světelnými branami, stojí za to. V útulném kulatém stanu pár kroků od Biofarmy s ohněm, lokálními pokrmy i nápoji čeká Zapomělsem s melancholicko-romantickými texty za zvuků energické elektroniky i kytar. Oproti většině svých předešlých koncertů stojí i s kapelou za zády. Nejen na Céčku se žánry rozpřahují doširoka.
DĚLEJ, CO CHCEŠ
Říct, že Povaleč je multižánrový festival, je eufemismus. Je pokrytý žánry, od indie rocku přes shoegaze po alternativní rap, najít se dají i bizáry, surreal disco střídá irish folk nebo organic psychedelic tribal dance. Často jde o instrumentální koncert, v podobné míře i o volbu naslepo. Milá, originální překvapení jsou na místě.
Déšť zahání do Pub Stage několik desítek povalečů a improvizovaný freestyle comedy rap se stává jedním z nejsilnějších zážitků. Dvojice Dr. Latecock a Anselmo jsou, jak sami říkají, zvukař a mechanik, na pódiu ovšem tvoří nejzábavnější představení, uvolněně, sebereflexivně, sebekriticky, se slovy i beze slov pouze s grimasami v obličeji. Kdo dorazí, už neodchází a zůstává do konce improvizace.
Bavit se dá i u filmu a divadla. Kdo by čekal, že černobílý, groteskně laděný snímek o bobrech snažících se dostat do vesmíru sklidí jeden z největších potlesků a zaplní temný sál, kde diváky neodradí ani dvouhodinové stání? Narváno je i na už tradiční projekci pětiminutového snímku Roztomilá koťátka, téma není třeba vysvětlovat. Ne všichni tuto oblíbenou záležitost zhlédnou a zůstávají ve frontě. Ta se stojí nejen na filmy, ale i na návštěvu zámku nebo plní stan s přednáškou společnosti PsyCare ohledně harm reduction psychedelických látek.
Před zámkem v parku stojí lidi u malého stanu buskerů nebo jen odpočívají na všudypřítomných lehátkách. Od větší skupinky je už z dálky slyšet smích a nadšení, stejně jako minulý rok přichází Povalečský AZ-kvíz, i letos bez Aleše Zbořila, týkající se všemožných témat včetně festivalového. Návštěvníci se scházejí i u blízké vodní nádrže, kde se po náročných a dlouhých večerech dá v užším kruhu odpočívat, koupat a připravovat se na další program.
TICHO NENÍ SLYŠET
Špunty do uší jsou společně se stanem, kelímkem a uvolněnou náladou jednou ze základních potřeb festivalu. Jak jinak lze usnout mezi třemi stagemi, přičemž dvě z nich hrají až do rána a pokračují do večera? Při pohledu na Áčko se line neartikulovaný šum davu, z Béčka zní nejčastěji d’n’bassové beaty od desítek DJů, pohlcující početné řady neúnavných účastníků, kteří se pohupují o půlnoci i dopoledne. Nakonec ani z kopce, kde se skrývá vyhlídka Jinotaj, nepřestává hudba znít.
Skromnější porci punkrocku přináší nihilističtí Čtvrt na smrt. „Zda věřím na něco magickýho, zda věřím na něco“ si po potlesku v malém narvaném šapitó už nejsem tak jistý, ale vím, že něco magického jsem objevil. Větší dávka stejného žánru, navíc s kontrabasem a žestěmi je podávána Queens of Everything. Beze slov, s notnou dávkou energie a neutuchajícím aktivismem. Dvakrát totéž, dvakrát jinak.
Tichý moment nenastane ani na dvou největších jménech. Existenciálních hodnot nabírá rap při půlnočním koncertu dvojice Mutanti hledaj východisko s až divadelní performancí a citem pro artikulaci. V podobném duchu zakončuje prodloužený víkend headlinerský pár WWW Neurobeat s agresivní industriální show, během níž oznamují i nadcházející prosincové album, po šesti letech od toho posledního.
Povaleč má výstižné jméno. Nemusíte se ani hnout, abyste si festival užili, hudba zní ze všech stran. Pokud už se přece jen pohnete, na každém rohu je stan a stánek s filmy, buskery nebo přednáškami, a to jen pár desítek metrů od sebe. A kdo se jen neválí, může objevit mnoho (ne)žánrů, nápomocných lidí a užít si klid okolí, které neláká na monumentálnost, ale na krásu přírody a architektury. Renesanční okolí, renesanční lidé.
Povaleč
1.–3.8.2024, Valeč
foto © Miloš Štáfek
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.