Devendra Banhart nechce být magnetem pro davy (Mala)

Album Mala nechce být magnetem pro davy. Žádná velká gesta, křiklavé barvy, lepkavé melodie, spíš posezení u šálku čaje, zahloubané intimno a nenápadná hravost. Písničky s výraznějšími melodiemi (Never Seen Such Good Things, Won’t You Come Over, Cristobal Risquez, Hatchet Wound) jsou obklopeny kratšími tracky, které mají spíš charakter náčrtků a glos. Banhartův zpěv je tichý, křehký a typické vibrato používá jen zřídka.

V instrumentaci se deska neomezuje jen na akustiku, ale klávesové a elektronické doplňky jsou podobně decentní a s rozmyslem dávkované, i když právě ony jsou lákadlem pro hledače malebných detailů. Dvoudílná skladba Your Fine Petting Duck, v níž Banhartovi vokálně vypomáhá jeho přítelkyně Ana Kras, po houpavě kytarové první části sklouzne do osmdesátkového disko soundu s německým zpěvem obou protagonistů. I další syntetické vstupy jsou půvabně archaické, v písni Cristobal Risquez dokonce klávesové rejstříky připomenou raná alba Depeche Mode. Banhart nezapomíná ani na své latinské kořeny, ať už v rytmických náznacích, nebo přímo v sambě Mi Negrita.

Album je stylově neposedné, pestré až střípkovité, ale udržuje si jednotnou náladu plnou melancholie, snivosti i intelektuálního rozjímání. Nepřevrátí vám život naruby, je možná až trochu marnotratně neokázalé a introvertní a protéká mezi prsty snad až příliš snadno. Laskání se s obratnou aranžérskou drobnokresbou a nevtíravými melodiemi dokáže navodit pocity příjemné relaxace i badatelského zaujetí, ale bublinky nezapomenutelnosti z tohoto nápoje přece jen docela rychle vyprchávají. Je ovšem potěšitelné, že se Devendra Banhart stále vyvíjí a můžeme se od něj dočkat ještě hodně zajímavých věcí.