Dobře prořezaný strom (perspektivy Lenky Dusilové)

Dobře prořezaný strom. Jeho koruna zůstala košatá a široce rozprostřená mnoha směry, ale zahradníkům se navíc podařilo ji projasnit. Zdůraznit řád i zachovat přirozenost. Jestliže album Baromantika mělo pár míst, která se mohla zdát přeprodukovaná, na novince už je nenajdeme. Zvukové struktury jsou stejně bohaté a různorodé, jen přehlednější, symbióza elektroniky a samplů s akustickým nástroji nenucenější. Tam, kde má být nálada intimní, taková je, kde je zapotřebí energičtější dusot (bicí Miloše Dvořáčka několikrát zdvojuje Martin Novák), nesplývá do přeplácaného chuchvalce.

Skupina, která přijala název předchozího alba za svůj, mezitím úspěšně překonala krizi a stala se ještě silnějším a kompaktnějším tvůrčím organismem. Lenka Dusilová je sice přirozeným leaderem a Beata Hlavenková její pravou rukou, ale autorský a produkční vklad Viliama Béreše a Patricka Karpentského je zcela rovnocenný a pro výslednou podobu nahrávky stejně určující. Díky vzájemně ohleduplnému prolnutí odlišných tvůrčích přístupů písně dýchají a bez zbytečných usazenin plynou vpřed. To ale nevylučuje různé neobvyklosti a výboje včetně hlukových a ruchových doplňků. Disciplinovanost a hledačství jdou ruku v ruce.

Stylově nezařaditelný, a přesto nevyumělkovaný obraz netříští ani hostující zpěváci Justin Lavash (starý známý od posledně), David Koller (známý ještě starší) a Dan Bárta (bylo jen otázkou času, kdy si tihle dva něco společného střihnou). K sólovému vokálnímu výstupu se nechala přesvědčit i Beata Hlavenková (Archiv dní) a její asi i díky slovenštině lehce ursinyovská poloha je velmi příjemná. Lenka sama dál rozšiřuje svůj výrazový záběr, v polsky zpívané Duszo moja se dotýká zemitých, folklorem inspirovaných teritorií, kde potkáváme třeba Ivu Bittovou nebo Radůzu. Ani různorodost textařských zdrojů (a zapojení angličtiny, polštiny a slovenštiny) nenabourává celistvost alba. Nejvytíženějším autorem je Martin Evžen Kyšperský, s jehož poetikou si Lenčin naturel sednul už na Baromantice a nyní se nejpůsobivěji protnuli v Tětivě s neodolatelně nafrázovaným refrénem. Zastřešující téma změny životních schémat, opouštění starých a objevování nových perspektiv a citlivého předělu mezi tím nejsilněji rezonuje právě v Tětivě a katarzním způsobem pak i v závěrečné, gabrielovsky vznosné Dvanácté.

V hodině smrti je kolektivní dílo. Pří nevyhnutelném střetávání výrazných osobností možná dost vydřené, ale pokud ano, ve výsledku se to skoro neodráží. Je z něho cítit pečlivost, pozornost ke každému tónu, zvuku, slůvku. Ne ale prázdný formalismus. Tahle hudba je tvořená v první řadě srdcem a silné proudy emocí si skrze vypiplanou formu bez potíží nachází cestu.