loomerar | Články / Reporty | 30.04.2014
Nedokončené kino Veletržního paláce se letos opět dočkalo dostavby pohyblivým obrazem. Monstrózní závoj na lešenářských trubkách byl připraven až pro artistní šau Tima Exila, světlo si ale našlo cestu za shrnutou oponu i před ni.
Set Aokiho Takamasy se pojetím VJingu ve stylu „co vidím, to slyším“ značně prohnul. Ratio beatové i to druhé vytočeny na gombíku doprava. Stržené závity v projekci až mimicky vedené závitnicemi měňavého a přece striktního kopáku. Říká se, že lidi by snědli cokoliv zabalené ve formě jarního závitku. Zástupci labelu Raster Noton jsou jistotou tělesného zážitku bez ohledu na už tak silnou ápéčkovou hradbu. Minimalové podsebití ale nechalo viset ve vzduchu otázky, jak by se s pojetím lunchmeatovské opulence popasoval Takamasův snad kolega Mark Fell, který vystoupil před dvěma lety na olomouckém PAFu a je znám svým upjatě kvazimodernistickým odporem k iluzivnímu zábavovému spektáklu. A nemusíme chodit daleko – set Kangdinga Raye coby jeden z warmupových večerů v Neone byl daleko nekompromisnější než trochu rutinní Takamasa, vězící stále v tradici IDM a konceptuálního myšlení (série Rhythm Variations) takového Rjóčiho Ikedy – Francouz Kandging Ray tělesné atributy akademického techna cinknul undergroundovou intuitivností až zpoza bassového kanálu.
K řádné festivalové akci patří zameškání některých položek programu kvůli pivu či jiným korporátním nalévárnám, které letos expandovaly i před Veletržák ve formě gambrinovských zátarasů a redbullové kaťuši. Tak to u mě dopadlo i s Koreless, který chvílemi nechal zapomenout na neblahou realitu koncertu Rolyho Portera a Daniela Lopatina za rakouskými hranicemi na Donau Festivalu, probíhajícího už tradičně ve stejný čas. Pak prošlo procesí otrokyň s monstrancí Jägerů a rozprostřené ambientní plochy se opět scvrkly do jednoho zářícího trojúhelníku na plátně.
Parametry smluveného či posléze symbiotického vztahu producent/DJ versus externí VJ nesplňovala valná část projektů. Francouzští Nonotak zůstali uzavření ve svých třech zdech vyztužených světelnými traverzami (znalost tohoto zážitku poněkud shazovalo jinak spektakulární set Eviana Christa další den), domácí projekt Algorave jako jediný vylezl z pódia k participativnějšímu projektu prováděnému síťováním odhalených digitálních informací v reálném čase.
Pokud se o nějaké takové kategorii dá mluvit po Dopplereffekt.
Ó palmy, přeneste svůj rovník na Vltavu. Katastrofická (post)utopie vždy rezonovala v technologických vizích Geralda Donalda, vůdčí postavy Dopplereffekt a šedé eminence v legendárním lagunovém elektru Drexciya. Přál bych Danielu Landovi uslyšet tyhle klávesy v moři mezi žraloky. Prvky metapříběhu o mechaničnosti a ne/úspěších emancipačního hnutí se táhnou Donaldovou tvorbou právě od kybermytické afrodiskotéky z Vodního světa přes bílý srp a kladivo na obalu zásadního mixtapu Dopplereffekt – Gesamtkunstwerk. Všechny linie černé hudby jako kreativní společenské platformy, tvořící odlišné vize budoucnosti než ty vštěpené kapitalistickými kolonizátory, ústí v precizně připraveném koncertu Dopplereffekt, Geralda Donalda a obdobně tajemné To Nhan Le Thi. Černá kůže, bílé masky – nelze nevzpomenout při pohledu na jejich „kostým“. Donaldova ruka tančí jako jakási extenze kláves, černá magie smyslovosti a memento spojení otrockého těla s robotickým ústrojím. Defaultní video plné archivních laboratorních záznamů, temný synthwave a zrnité avantgardní filmy, spojení známé z osvětových akcí RARE. Bude možná zajímavé srovnat sci-fi Dopplereffekt s tím Kuedovým tento pátek na Nákladovém nádraží Žižkov, v nově otevřeném klubu Terminal B. Téměř rok po povodních. Jak zní titul bestselleru o černé hudbě: More brilliant than the Sun. Nebo se spíš stačí dívat, jak svítí plastika Zdeňka Pešánka v kavárně ve Veletržáku.
Lunchmeat Festival 2014
24. - 25. 4. 2014, Studio Hrdinů, Praha
foto © Kateřina Motýlová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.