Drásavě ožívají sny

so 17. 3. 2012 / 15:48
Na nočním stolku papírek se zápisem několika slov
(které mi mají připomenout sen, co se mi zdál... papírek jsem ale našel až po několika dnech, sen si nepamatuji)
PREZIDENT
HOREČKA
BÍLÉ (zde nečitelné slovo, vypadající jako "VČELY", "VLNY", "VĚRNY"...)
NEUBRÁNILI BYCHOM SE

A právě včely jsou nejbližší zvířenou rostlin. Po bílém tygrovi se tak Květy přátelí s další albinotickou pruhovanou faunou a je to přátelství velice blízké. Čtveřice hudebníků si dala záležet a po poslední řadové desce Myjau, která na české scéně právem způsobila rozruch, opět rozkvétá v plné kráse.

To, že název desky možná pramení ve snu, není jediná vzpomínka na noční fantazie. Jednotlivé skladby totiž jako sny působí. Sny procházející branou spánku do našeho světa začínají žít svým vlastním životem. S tím však ztrácejí jednu ze svých nešikovných vlastností. Po probuzení ani jeden z nich nezapomenete.

Je to především díky zvukomalebnosti, kterou jsou Květy pověstné. Je to už dávno, co brněnská kapela otevřela dveře, za nimiž čekala všeobjímající paleta barev. Deska je plná přízvuků, dozvuků, šumů a chrapotů. A ty jsou naprosto precizně umístěné. Skrývají se a vykukují tu více, tu méně nápadně. Často je musíte intenzivně hledat a občas si dokonce koledují o neslyšitelnost. Těmito detaily písně postupně prorůstají dovnitř. Struktura je komplikovaná, ale přirozená. Místy mi přístup ke skladbě připomněl poslední album Modest Mouse. Opravdu. Každé cinknutí, každý polozapomenutý virbl zní samozřejmě a rozvernou kytaru obepínají všemožné hudební i nehudební nástroje, jako břečťanové šlahouny starý dům. A vy si jen těžko dokážete představit, že tahle budova by mohla vypadat jinak.

Někdy se ale zdá, že vnitřní stavba může být téměř na škodu, to když se spojí s texty. Už u Myjau se zdálo, že prostě není možné, abych si užil hudbu i texty najednou. Je to pěkně prohnané, protože to znamená pustit si desku vždy alespoň dvakrát po sobě. Jednou se zaměřit na pletivo zvuků a melodií a napodruhé číst hlavně v myšlenkách. Tím ale nechci říct, že by text s hudbou nekorespondoval. Naopak. Vzájemně na sebe navazují, doplňují se a rezonují v sobě navzájem. Věnovat se slovům do hloubky by byla skoro svatokrádež, takže řekněme pouze, že jsou typické Kyšperského fantaskní a dnes už příznačnou malebností:

jen ty a já a ty
dole pod pomeranči
obejmi mě a drž
vem mě do klokaní kapsy

Zároveň často profackují ponurou hořkostí života, s níž jsme se už na minulých deskách setkali:

a lidi z okolních baráků nemůžu vystát
ty vyžilý ksichty, co pod oknem se plouží
a nejlepší možná bylo by už ani nevstát
anebo jít ven v dešti a utopit se v loužích

Drásavost je ovšem citelnější než dřív. Ne že by Květy někdy byly nějakou explozí radosti. Ale vzpomínáte na Děti z Bullerbynu? I jejich budoucnost je zde pochmurná.

Nejpodobnější jsou Bílé včely předchozímu Myjau, oproti nim však působí skromněji. S rozvahou je zvolená stopáž i osazenstvo. Martin E. Kyšperský klade důraz na to, že album bylo nahráno takřka bez hostů. Všechno ku prospěchu věci. Zvukové plochy se méně rozprostírají, ale jsou pořád promyšlené. I když si říkáte, že u Květů vás po letech nic nepřekvapí, vyskočí na vás zjevení Bernarda Herrmanna s ústředním motivem z filmu Psycho. Jindy je jedna z písní poslána sama proti sobě, když hraje pozpátku i popředu zároveň. Na včelích křídlech přilétají vzletné nápěvy i skřípavější melodie. Vše v pečlivé symbióze. Harmonie i ruchy, hudba i texty, složky se sjednocují v jeden organismus, i kreativní přebal desky naznačuje, že tenhle tvor není jen souborem částí. Je vyšším řádem.

Nejtišší kapela na světě se tentokrát vydala cestou dravějšího výrazu. Vynikají Bílé včely v diskografii skupiny? Určitě. Ale jaká deska nevyniká? Před takovým tvůrčím potenciálem nelze nesmeknout. A před jejich posmutnělou poetikou pomalu neodkvést.