Druhý den Boskovic: Sudety, klezpunk a garážová psychedelie

Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným, alespoň co se počasí týče. Teplo zkrátka vypadá jinak a kdyby nad Boskovicemi žhnulo slunce, nikdo by se nebránil. Samozřejmě, může být i hůře.

Ranní ptáčata mohla páteční dopoledne strávit v kině Panorama na filmu Zbehovia a pútnici, který se promítal v rámci profilu Juraje Jakubiska, nebo namísto oběda zkouknout dokument Rok bez Magora. Lenoši, ospalci a ti další se sešli až odpoledne na nové UNI scéně v panském dvoře. Ta se přesunula z prostoru za Boskovickým muzeem. Změna jen ku prospěchu, dvůr nabízí větší prostor, o trochu kratší vzdálenost pro případný přeběh do skleníku, navíc mají návštěvníci možnost seznámit se s další historickou památkou Boskovic.

Valnou část programu druhého dne ovládli písničkáři. Ať už Jana Štromská, lo-fi písničkář Jakub Jirásek aka J nebo akordeon folk Mirka Kemela, který je širší veřejnosti známější coby karikaturista. S doprovodem kytaristy a houslisty Vlastimila Konopiského a akordeonisty Tomáše Görtlera, zahráli pásmo z valné většiny poskládané z debutové desky Krajem šel anděl. Kromě autorských skladeb Anděl, Karavana nebo Kohout, zazněli Tažní ptáci na motivy básně Ivana Bunina a došlo i na novou skladbu Starou alejí, která se objeví na připravované desce. Poetické texty s jemným francouzským šansonovým šarmem vystřídal šaman Vladimír Václavek. Zásadní postava brněnské alternativy, spisovatel, skladatel, člen Dunaje, Čikori a mnohých dalších projektů vystoupil sólo, jen s kytarou. Průřez tvorbou nezkalil ani drobný déšť, zazněla čeština i angličtina, na přání se hrály prastaré kousky Dunaje.

Nejintenzivnější zážitek dne byl bezpochyby koncert Petra Linharta & 29 Saiten. Snad to bylo geniem loci boskovické synagogy, Linhartovými příběhy bez pokračování či bravurní doprovodnou kapelou, dohromady se jednalo o dosud nejkouzelnější festivalový moment. V textech ožívala dávná minulost i realita dnešních Sudet, Linhart nás zavedl do poutního místa Maria Stock nebo na hrad Hauenštejn. Smutné osudy lidí a míst, podkreslené hrou skvělých muzikantů s dominujícími kytarami v prstech Josefa Štěpánka, dojímají i nutí k zamyšlení.

Ze zadumání rychle probrali Čankišou, řádící v letním kině. Zatímco ve čtvrtek se ve skleníku štěkalo, v letňáku se bečelo po ovčím a zpívalo čankijštinou. I počasí se trochu umoudřilo, tancechtivé publikum se nenechalo dlouho pobízet a za chvíli se trsalo v horních i dolních řadách. Na otálení nebyl čas, po krátké zvukovce nastoupili polští Klezmafour. Tak trochu jiný klezmer. Pětice má sice akademické hudební vzdělání, žádnou strnulost ale nečekejte. Spíše klezpunk techno, které se nebrání dubu ani metalu. Lkaní klarinetu prořízla několikrát věta „let's make some fucking noooise!“, chvíli na pódiu, chvíli pod ním, zběsilost, která nenechala nikoho vydechnout, jméno Klezmafour skandoval v přídavku celý kotel.

Žánrová pestrost je boskovickým poznávacím znamením, závěr noci patřil fajnšmekrům. Kill The Dandies! založili před pěti lety členové Moimir Papalescu & The Nihilists - La Petite Sonja a Hank J. Mancini spolu s kytaristou Richardem Fischerem, ke kterým se připojil taktéž nihilista a bubeník Vratislav Placheta a baskytarista Michal Hořejší. Amfiteátr zalila vlna šedesátkové psychedelie a garage rocku s obluzujícím hlasem Sonji, krvavě sladkým i ostrým jak žiletka. Šampónům na diskošce pod kopcem vstávaly vlasy hrůzou, noc ukončily festivalové stálice Už jsme doma. To už ale byla většina lidí když ne doma, tak ležící spící ve stanu nebo v nejbližším křoví u cesty. Půlka za námi, dva dny před námi, spánku je zapotřebí.