Duel: Paradoxy v harmonii Deafheaven

Podívejme se před koncertem Deafheaven v Lucerna Music Baru (na prvního máje) na situaci, která panovala po vydání desky poslední desky a co jsme o ní psali ve Full Moonu... Divoký západ, slunné L.A., připlouvající černá oblaka. New Bermuda, třetí album kapely Deafheaven, je v nezáviděníhodné pozici – předcházející Sunbather byl přijat superkladně, byť ti zatvrzelejší ho stále vydýchávají. Nebo spíš slávu, kterou přinesl i do řad, které se před bitvou zrovna nemalují. Podaří se navázat? Kde zrovna netrůní škodolibá zlomyslnost, tam vládne upřímná zvědavost, s čím novým americká pětice přijde. Nebo dvojice? O tom později. Většinový verdikt už je v tuto chvíli jasný, žádná deziluze nepřišla, sklo se netříští, maximálně hlukem. Show must go on.

WAGHISS: „Překonáme Sunbather!“ slibovali Deafheaven. To byla ta klíčová deska hipster metalu? Upřímně, několikrát jsem se spálil vlastní temnotou, několikrát mě metalový časák pocákal krví a tyhle obraty o hipsterech píšou pupkáči dekádu ponoření do vlastní pravdivosti. Jedno je jisté: resuscitace black metalu může působit něžně.

DAVID: Zpětně si nevybavím, co jsem v dobách, kdy jsem Sunbather poslouchal denně, od následovníka vlastně čekal. Ale už od singlu From the Kettle Onto the Coil nám mohlo dojít, kam se to bude ubírat (ten riff, vzpomínáš?). Prvotní resuscitace něžná byla, Sunbather pohladil po tváři, New Bermuda zase řeže jak nabroušený list papíru s tlustým nápisem Bay Area. A je to pěst do očí všem těm pupkáčům, o kterých mluvíš. Nefandím zdravému rozumu natolik, abych si myslel, že teď půjdou všichni do sebe a obrátí, ale věřím, že po tomhle úspěchu už stačí Deafheaven jen krůček k tomu, aby se stali kapelou své dekády. 90s My Bloody Valentine, 00s Isis, 10s Deafheaven. Například.

WAGHISS: Srovnávat s Isis, a v tomhle kontextu… Z toho mívají kapely radost, pokud nelžou. Ten krůček půjde směrem k rozpadu? Ostatně kdy jindy korunovat kapelu než post mortem? Tohle se málokdy povedlo, ne? Na singl From the Kettle Onto the Coil si nevzpomínám, ale jeho následovníci, pět nových eposů na New Bermuda bobtná a bobtná, i když krůček k vyznamenání bude asi delší, než jsme doufali. Na Sedmičce jsi byl? Má to tlak? Vím, že si povídám s člověkem, co jde radši na Amenru než Cancer Bats, proto se ptám.

DAVID: Kdybych věděl, že bookuju Amenru na stejné datum jako Cancer Bats… Máš pravdu, udělal bych to stejně. A na rozpad je ještě brzo (ale není na něj nikdy pozdě!).

WAGHISS: Tesat do kamene! Nejodpornější názor, za kterým si stojím: nechtěl bych vidět Cobaina stárnout. Hyenismus? Přemýšlím nad tezí o rozpadu při poslechu nových Slayer.

DAVID: Já o Slayer přemýšlím při poslechu New Bermuda. Je to první album, které mě donutilo se zamyslet nad tím, jestli je thrash opravdu slepá ulička. Teď jen – udělal thrash službu Deafheaven, nebo Deafheaven thrashi? Téměř každou riffovější pasáž na desce bych mohl přirovnat k jedné z nášivek průměrné metalové jeansky s tím, že Slayer zmíním hned několikrát. A ten mix s blast beaty pak funguje skvěle. I přesto, že od ambientu a ruchů už dost upustili, snad kromě piána v závěru Brought to the Water.

WAGHISS: Mě teda nejvíc rozbil debut Roads to Judah. Nechci si tu hrát na hisptera, ale pro pochopení vývoje je začátek důležitý. Když hledíš na obaly, proti růžovému Sunbather je ten letošní znatelně temnější, umělečtější, vymazlenější a vůbec velký! Míchání brutálního se zasněným, dlouhá stopáž skladeb, rezignace na tradiční hitovost… Všechny tyhle paradoxy vyplavou hned s prvním seznámením, s první recenzentskou berlí a už se jich nedokážu zbavit. Vezmi v potaz kapely, se kterými sdíleli pódium.

DAVID: Ano, a právě ten vývoj mě fascinuje. Od přímočarého a jak říkáš skvělého debutu přes blackový shoegaze (na škatulky můžeš nadávat, ale vytvořit nějakou dá práci) až po začlenění thrashe, celkové ztemnění. Fúze starého a nového. Takhle to zní skoro normálně, logicky. Jenže kolik tě napadá dalších kapel, které sledovaly stejnou cestu? Navíc jim každá poloha stoprocentně sedne. „Post“ je už v jejich případě vlastně jen ten jeden pevný bod, tyč, kterou pohneš zemí. A taková Come Back, baladický negativ, cesta do ticha...

Pokračování v magazínu Full Moon #55.