loomerar | Články / Reporty | 15.06.2013
„Sometimes the drums sound like they’re being played a couple of houses away, the bass is in the next town.“ Pete Kember (Sonic Boom, Spacemen 3) v recenzi na letošní desku My Bloody Valentine
Cesta z koncertu My Bloody Valentine (Divadlo Archa, Charm Music) na Guardian Alien (K4, A.M.180) s sebou nesla nutnost vzpamatovat se z uzavírající desetiminutové smršti noisu, který byl daleko od třpytivého druggy soundu, který si s MBV většina věrných spojuje. Víc než o crashtestu pěnových špuntů z eráru byl koncert nesoucí status „klubové události“ (jak se říkávalo v době před facebookem, krizí hudebního průmyslu atd.) o citovém vydírání. Souhra neúnosného tlaku za normálních (nesonických) okolností křehkých kytarových ploch a šeptavých melodií. Ve spojení s adekvátně psychedelicky zprohýbanou, tu mlžnou, jindy jiskřivou videoprojekcí to vše řádně roztáčelo hlavy. A v nich zejména zaláskované (a) devadesátkové asociace. Wonder 2 – vznikla píseň v 90’s v nutkání nechat se opájet futuristickým junglem nebo někdy teď, kdy se o drolivé beatové stěny opírá čím dál víc lidí?
(1:26 – 1:33)
Guardian Alien spadají do kategorie „Pitchfork reviewed artist“, případně „Thrill Jockey signed“, ovšem promo text byl odvozen právě i od koncertu MBV, tak, že začátek jejich jamovacího inferna byl plánován až po konečném zašlápnutí krabiček Kevina Shieldse.“ Greg Fox, bubeník Guardian Alien, je tím, čemu se říká mozek/srdce/jiný životně důležitý orgán kapely nebo taky „kapelník“. Jeho osoba je téměř vždy zmiňována v souvislosti s Liturgy, jejichž sound „pozitivního slunečního black metalu“ donedávna stál na jeho obrátkách a které také heroicky opustil, aby se obětoval pro víc „zvnitřněnou“, vědomí rozpínající mimožánrovou muziku, v Praze ho bylo možno zažít naposledy na podzim v ansámblu Bena Frosta.
(5:50 – 5:58)
„Horizontální“ rozestavění střídmé bicí soupravy moc nesouznělo s tím, jak byly rozloženy síly v kapele, co do podílu na výsledném zvuku. What you see is what you hear. Greg Fox za strategicky rozprostřenými bubny opravdu nepůsobí jako bubeník a jeho salvy střídají vyloženě melodicky rozvolněné pasáže se soustředěnými údery i modelovými podložkami pro blackový kartáč, ve výsledku tak rozpoznatelně hraje ústřední roli, všichni, kdo mají bicí vprostřed, nejsou Shellac. Je v tom stejně tak eskapismus Sun Ra jako romantické významy vkládané do lesů takovými Burzum (bez příznaku, urážky i omluvy). V káčtyřkové sestavě sice dřel kytaru další člen Liturgy Bernard Gann, ale jeho napojení na basu s bicími bylo spíš volné a kvůli nekončícím arpeggiovaným běhům pak jeho status týpka z jiné kapely upomínal spíš na ekvilibristické „progrockové“ superobludnosti typu Liquid Tension Experiment. Ovšem vkusově nebezpečnému přepnutí do modu „nohy na odposlechu“ zabraňoval hlavně všudypřítomný neurotický drone a střídání, nepostižitelné pouze ve změnách rytmů a nálad. Chce se mluvit o vynucené synestezii, když těžce prověřené uši nestíhají paličkové veletoče, zaměnitelné za přizvukování nervní kytary, nebo se snad probrala šestistrunná basa? Tentokrát seanci nedoplnil sitár či šalmaj nebo žalman, drone měla primárně na starost zpěvačka s efekty ověšeným samplerem. Stejně jako v tišších pasážích na desce byl nejasný jakoby field recordingový původ šumů a zmatení žánrových jazyků nebralo konce. Zpěvačka navíc dala občas připomenout víc goth polohy ohledávající, ale obdobně intenzivní Bestial Mouths, kteří díky A.M.180 v K4 taky hráli, ale období okupování klubu FF UK údajně bohužel končí. Tohle srovnání, možné díky deformovanému zpěvu a vytříbenému urban outfitters swagu ženské části sestavy v kontrastu s mužským lesním zbytkem způsobil, že background kapely dýchal hlavně holotropním dojmem.
„V šedesátých letech začalo být možné zakoušet pravdy kybernetiky v psychedelických zkušenostech, jako ve 2001: Vesmírná odysea, kde je kosmos propojen s emocionálním nitrem.“ Kurátor a teoretik umění Anselm Franke na čtvrteční diskusi v Goethe Institutu o animismu jako o „modernistickém konstruování jiného, neracionálního, divokého“.
Obal desky See the World Given to a One Love Entity nakreslil najatý sitárový hráč Turner Williams, na zakázku Grega Foxe, asi jako když sv. Faustyna Kowalská podala před druhou světovou válkou trip report ze zčuchu s Ježíšem a Obraz Božího Milosrdenství byl rázem na (celém) světě. Guardian Alien nám na obalu nabízí obraz v obraze, spíš než zacyklení reprezentací ale upoutává pozornost kreslená forma a až ikonograficky defilující zvířátka a loupežník. Je to poplatné vizuálnímu kódu záznamů transcendentálních zkušeností pěstovaných v esokomunitách – dojem, který si nic nezadal s počitkem ze samotné kapely na stagi. I potisk merche měl charakter spíš transgresivně internet-goth vs. esoteric black vizuálu. Dává to vzpomenout na neukotvený dojem, který vzbuzovali Liturgy deklarovaným teoretickým programem, respektive fantasmagorickými výpisky frontmana Huntera Hunt-Hendrixe z Nietzscheho a německého romantismu, kdy tahle eklektická všežravost (zbytek kapely se k plamenným filosofickým vyjádřením nikdy moc neměl) byla podle něj manifestována v překopávání blackmetalové estetiky a etiky z „lunární“ na „solární“ a jak bývá v západní kultuře zvykem hned dodávat – i tribální. V tom všem hrál bezpochyby jednu z hlavních rolí právě nebubenicky vzletný, eskapistický volnoběh Grega Foxe, velmistra i empatického spoluhráče.
„U Goethea nalezneme obraz nového ‚produktivního‘ pozorovatele, jehož tělo disponuje celou škálou schopností utvářet vizuální zkušenost. (...) Goethe se zajímá především o zkušenosti související se ‚sítnicovými paobrazy‘ a jejich barevnými transformacemi. (...) Součástí (výzkumů) často byla zkušenost přímého pozorování slunce, slunečního světla vpalujícího se do těla a hmatatelně rozrušujícího proliferaci žhnoucích barev. (...) Vizuální vyjádření těchto pokusů nalezneme také v pozdních Turnerových malbách, plných pronikavé konfrontace oka a slunce. Jeho obrazy se zbavují omezení, jež vidění do té doby prostředkovala a regulovala. Pozorovatele od svůdné a smyslné sluneční záře již nic více nechrání, ani nevzdaluje.“ Jonathan Crary – Modernizace vidění
Guardian Alien (usa)
10. 6. 2013, K4, Praha
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.