Články / Reporty

Evropou obchází přízrak Laibach

Evropou obchází přízrak Laibach

Anna Mašátová | Články / Reporty | 21.04.2014

Těžko psát o Laibach jako o hudební skupině. Umělecké sdružení by snad bylo přesnější, neboť i po čtyřiatřiceti letech a v naprosto obměněné sestavě stále pokračují v balancování mezi pozérstvím, ironickým uměleckým vyjádřením a pohráváním si se symboly totalitního kýče.

Po coverech a experimentech přivezli Slovinci novou autorskou desku Spectre. Na obalu sotva zaschla tiskařská čerň, vyšla minulý měsíc, a i když to není novátorské dílo, přesto má cosi do sebe a rozhodně patří k tomu lepšímu, co za poslední roky Laibach stvořili. Ostatně spectre - hrozba (a doplňme si, že především válečná) - je po událostech na Ukrajině opět aktuální i v Evropě a myšlenky, se kterými Laibach od počátku pracují, budou mít nepochybně odezvu kvůli nestálé politické situaci i v dalších desetiletích. Letošní pražský koncert byl uměleckým opusem provedeným do nejmenších detailů. Před začátkem zněly sálem švitorky připomínající hrůzy z TV Šlágr, začátek koncertu dramaticky odstartovalo Charpentierovo barokní Te Deum spolu s vymazlenou projekcí i světly.

První část patřila zcela nové desce, apokalyptické vizi rozpadající se Evropy i tématům jako whistlebloverství. Když zpěvačka Mina Špiler ve skladbě Koran sladce prozpěvovala, že věří v lepší svět, bratrství a štěstí pro všechny, možná byste jí to se zavřenýma očima i uvěřili. Jenže Mina, ustrojená jak gestapačka Helga z Haló haló, měla po pravici zpěváka Milana Frase v rajtkách a jezdeckých holinkách a na videu za jejich zády rozhodně nehopkaly děti hrající si s koťátky ni králíčky. Pochodující šiky, svalnatí cvičící muži, industriální dusno, které vás zvolna ovíjelo, vtahovalo a ano, přiznejme si to, značně bavilo. Kritici tvrdí, že Laibach se za dobu své existence nenaučili hrát. Něco na tom bude, ale hudebně se jim toho večera vytknout příliš nedalo, vévodily klávesy, synťáky a několik Applů s podporou bicích. Ani Fras se nedá tak úplně považovat za zpěváka, texty spíše chrčivě deklamuje, sugestivně sjíždí publikum pohledem a glosuje, zatímco více prostoru dostává právě Mina.

S německou přesností na vteřiny odpočítaná desetiminutová přestávka byla předělem i v show. Návrat do prehistorie a přepnutí do rodného jazyka uvedené větou „a teď něco naprosto jiného“. Brat Moj, Ti, Ki Izzivaš i monumentální kusy z dva roky starého soundtracku k filmové sci-fi Iron Sky s Frasovou průpovídkou „No siegheiling, please!“.

Nacisty na plátně vystřídaly portréty i covery Dylana a Gainsbourga, končilo se několika přídavky, včetně duc duc záležitosti Tanz mit Laibach. Hra skončila, Das Spielt is aus, a černě oděná pětice zmizela v zákulisí. Těžko říct, zda považovat to, co se v Arše odehrálo, za koncert, muzikál nebo performanci. Prý se dříve z Laibach odcházelo se zadumáním a husí kůží. To už dnes sice neplatí, faktem však je, že přepečlivě připravené dvouhodinové vystoupení nemělo hluchá místa a od první do poslední minuty dokázalo udržet v napětí. Lublaňská parta obstála se ctí.

Info

Laibach (slo)
18. 4. 2014, Divadlo Archa, Praha

foto © Kryštof Havlice

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Chvilky transcendence (Roomful of Teeth)

Jan Starý 20.11.2024

Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.

Postřehy v modré (Blues Alive 2024)

Jiří V. Matýsek 19.11.2024

„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.

Jenny chce byť strojom (Jenny Hval)

Ema Klubisová 19.11.2024

I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.

Pohleďte, krásný, raněný démon (Current 93)

Viktor Palák 18.11.2024

Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.

Co to všechno stojí (Anki)

Filip Peloušek 17.11.2024

Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…

Temný půvab rapové poezie (Moor Mother & billy woods)

Viktor Hanačík 07.11.2024

Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace