Články / Reporty

Existenciální tryzny pod betonem (Luchmeat Festival 2023)

Existenciální tryzny pod betonem (Luchmeat Festival 2023)

Filip Peloušek, Kristina Kratochvilová | Články / Reporty | 04.10.2023

„See you dancin',” lákal 14. ročník Lunchmeat Festivalu na týdenní ponor do světa progresivní elektronické hudby a jejího snoubení se s novými médii. Kolektiv Lunchmeat přivádí až kurátorský výběr v tuzemsku jinde neviděné směsice projektů a interpretů a zasazuje je i do nevšedních prostor, kde by návštěvník podobnou produkci nečekal. Program tak místopisně protínal pražský CAMP, Divadlo Archa, nabízel party noc v Ankali, aby ve finále zamířil na tři dny tradičně do útrob Veletržního paláce.

Nejen v něm, ale i v prostorech, kam dopadají sluneční paprsky, byla nachystána spektakulární pouť na okraj vědomí a vnímání, která slibovala, že nepůjde jen o bezstarostný taneční zážitek. Vyvážený koktejl lokálních i zahraničních interpretů nabízel vše od subtilních vesmírných vokálů zahalených do organické elektroniky až po to nejsyrovější techno propisující se do betonových nosníků u stropu. Ve třech „dnech“ hlavního programu jsme se snažili spočítat poměr mezi rytmickým šoupáním podrážek o neviditelnou podlahu a kladením si nepříjemných existenciálních otázek.

KRISTINA: Na schodech hlavního sálu Národní galerie jsem se zkraje čtvrtečního večera potkala s přáteli-publicisty. Dlouze jsme diskutovali o tom, jestli se vůbec dají smysluplně přenést a popsat zážitky z festivalu s tak širokou škálou abstraktních performancí a okamžiků, které v mnohých probouzí hluboké úvahy nad vlastním životem nebo společností, a v jiných naopak vůbec nic. Během následujících večerů jsem se setkala se zástupci obou táborů. Zatímco někteří mluvili o momentech hraničících s duchovním prozřením, jiní krčili rameny a u baru hlasitě vzdychali, že nechápou, co na právě proběhlém setu koho bavilo. Lunchmeat rozhodně není pro každého. Pokud ale dokážete vnímat slova mezi řádky, nebo lépe řečeno významy mezi tóny, pak je možná právě pro vás.

UMÍRÁČKY

FILIP: Program se tvářil napěchovaně až k prasknutí, zároveň v mnoha svých bodech lákal k objevování. „Letos to schodiště alespoň polepili plakátama, ta čistá bílá byla příšerná,“ zaslechl jsem po schodech pod úroveň vozovky na Veletržní, plný napětí i očekávání, abych okusil, co se dole bude odehrávat. A vrhl jsem se přímo do nadpozemského víru Mariny Herlop. Transcendentální zážitek hned zkraje.

KRISTINA: Vystoupení katalánské hudebnice v doprovodu kapely bylo úchvatné. Její poslední, v pořadí třetí album Pripyat vydané v minulém roce je pojmenované podle severoukrajinského města, jež bylo po černobylské katastrofě opuštěno a dnes na hrobě zkázy bují nový život. Město duchů překypuje zelení a postapokalyptický obraz dodává podtext intenzitě prožitku celé show, během které tělem pohybuji stejně intenzivně jako prsty Herlop po klaviatuře. Ta své dřívější nahrávky Nanook (2016) a Babasha (2018) stavěla na jednoduché kombinaci piána a zpěvu, ovšem zapojení elektronických prvků představuje fascinující kombinaci. Silný start.

Na vysoké úrovni se držel i o slot později anglický producent Evian Christ, který představil takřka celou evoluci elektronické hudby. Skrz jednotlivé pasáže postupně destabilizoval a následně rekonstruoval každý významný milník žánru. Performance doprovázela audiovizuální složka Emmanuela Biarda, který vedle Christa dlouhodobě spolupracuje se jmény Koreless, Lone, Illum Sphere nebo s proslulým londýnským klubem Fabric. Nadšené komentáře, že šlo o jeden z nejlepších setů, které jsme kdy viděli, nebyly daleko od pravdy. Christ se stal jedním z headlinerů Lunchmeatu již v roce 2014, kdy bylo jeho jméno nejčastěji skloňováno ve spojení s rapperem Kanye Westem. I přesto, že se na scéně pohybuje už více jak dekádu, teprve v letošním roce představí debutové album Revanchist, vyjde 20. října.

fotogalerie z festivalu zhlédněte tady

FILIP: Nevím, nakolik bylo záměrem, aby páteční večer působil jako vzpomínka na Zemi, kterou jsme museli opustit potom, co jsme ji zlikvidovali vlastní hloupostí. Byla to noc, kdy se sice tančilo, ale váhavě, s těžkými myšlenkami. Většina audiovizuálních projektů působila jako umíráček za planetu. Obrazy plné postapokalyptických ruin a torz lidských těl v řetězech uprostřed nehostinné krajiny plnily projekční plátna v režii jmen jako Sin Maldita & Lei nebo Aho Ssan & Sevi Iko Dømochevsky. A v předsálí Studia Hrdinů nezapadnul ani set Martyyny s Igorem Lorokem, který fungoval jako předzvěst jejího debutu Written in the Scars. Nesnadno uchopitelná a žánrovým mixem roztříštěná show v sobě měla krásu a jemnost doplněnou svébytnými outfity. Balancoval jsem na hraně nadšení a nejistoty, jak to celé pobrat, ale atmosféra davu a radosti dvojice za pultem strhla k euforii.

Nejvýrazněji ze všech vyčnívalo spojení Olivera Torra a vizuálního mága Axonbodyho, jejichž set vyzníval nejvíce znepokojivě, zároveň nezanechával pocit bezvýchodnosti. Těkavá elektronika, lámající se plochy v nečekaných okamžicích, screamující Torr, za nímž se nezřetelně rýsovala písmena, kterými jako by nám chtěl někdo z budoucnosti předat zásadní, ale rušené sdělení, takže slova nikdy nezískala jasné kontury. Tady už jsme umírající planetu nechali za sebou a byli v čase daleko vepředu. Zaklapnutí bedny, z níž vycházelo po celou dobu matné světlo, skvěle symbolizovalo, že není co dodat. Torr posouvá vlastní tvorbu stále dál, a to dobrým směrem.

PARTY MEETS RAKOVINA

KRISTINA: Z Torrova a Axonbodyho setu dýchala apokalyptická neklidnost, ale multispektrální dílo jako by vdechlo čerstvou energii pro vlídnější přijetí mnohdy opomíjené tuzemské elektronické scény. V programu se letos v rovné míře střídala česká a slovenská jména jako Martyyna, Koruth, Petra Hermanova, DOOM’D nebo zmiňovaný Oliver Torr a Axonbody se zahraničními hvězdami Marinou Herlop, Hyd, Pinchem, Minor Science nebo Evianem Christem. Během pěti dní to bylo na čtyřicet umělců ze všech koutů světa a díky utužující se pozici festivalu a zvyšujícímu se počtu návštěvníků ze zahraničí si v letošním roce organizátoři mohli zariskovat a nepředstavovat program v klasickém sledu předskokanů a headlinerů, ale vystavět všechny umělce jako sobě rovné.

FILIP: A fungovalo to. Lokální projekty se plynule střídaly a mísily s těmi zahraničními, nic se nebilo navzájem, naopak program plynul přirozeně a zároveň až nádherně živelně. Pokud na mě ještě někdo zanechal nesmazatelnou stopu, byli to hamburští Space Drum Meditation. Druhý den ráno jsem v mobilu našel poznámku „didgeridoo meets growing rakovina”. Jejich psychedelické rytmy, hrající si se syrovou tribální estetikou a poetikou japonské zenové zahrady, doprovázely vize vytvořené speciálně pro Lunchmeat duem Aeldryn & Eli Eliase, které připomínaly v jeden moment trip mezi cizími planetami v hlubokém vesmíru, aby náhle plynule přešly v nekontrolované bujení lidských buněk. Spojení těchto dvou prvků mě zanechalo v hodinovém tranzu, neschopného se odtrhnout od obrazu ani pomalého techna projíždějícího vnitřnostmi. A nerad bych opomenul Pinche, jehož set protkaný britským grimem ze mě sňal ve tři ráno veškerou únavu a v tanci přikoval na desítky dalších minut k tanečnímu parketu. Party, jak má být.

KRISTINA: Jednou z hlavních motivací dramaturgů zahraničních festivalů je objevování čerstvých jmen. V programech mnohých hudebních akcí dochází k častým průnikům a tým stojící za Lunchmeatem se snaží být součástí svěžího větru představujícího vedle známějších jmen i ta, která mají na hlavních pódiích premiéru. Festival od svého založení v roce 2010 získal mezinárodní uznání jako významná událost spojující elektronickou hudbu a digitální umění a pro mnohé umělce se tak může stát odrazovým můstkem na světovou scénu.

FILIP: Výraznou českou stopu zanechal minimalisticky pojatý set Petry Hermanové, která prezentovala album In Death’s Eyes, které vyjde v půlce října. Žádná projekce, žádné přepálené efekty, jen síla hlasu a hudby. Úvaha nad smrtí a následnou cestou ve spojení s autoharfou a varhany dopadla v potemnělém sále na všechny přítomné. Při stoupání z podzemních prostor byly slyšet hlasy přirovnávající prožitek z hodiny protkané droneovými plochami a až sakrálním zpěvem k pohřbu, což trefně naplňovalo tematiku chystané nahrávky. Finální několikaminutové sólo Dennyho Wilkeho, doprovázejícího Hermanovou na varhany, jen umocnilo dojem, že právě opouštíme kostel po dlouhé a strastiplné mši.

NA KAŽDÉ AKCI

KRISTINA: Ačkoliv se letos odehrál již čtrnáctý ročník Lunchmeatu, pořadatelé se dlouho s obtížemi snažili přenést význam akce do zahraničních médií, což se jim výrazněji podařilo až v minulém roce. „Tím, že novou mediální uměleckou tvorbu považuje za rovnocennou součást hudby, a ne pouze za její doprovod, poskytuje zářivý příklad toho, jak tvůrci z oblasti zvuku a vizuálního umění budují vzrušující novou cestu pro klubovou kulturu,” napsali kupříkladu v britském magazínu Crack. I díky takovým zmínkám se v letošním roce poprvé podařilo prodat vstupenky ve vyrovnaném měřítku 50:50 Česká republika ku zahraničí. Vedle očekávaných návštěv ze Slovenska či Německa festival pravidelně k překvapení organizátorů navštěvuje množství Finů.

FILIP: Každý večer před Veletržákem jsem vnímal, že Lunchmeat funguje jako platforma k seznamování se, sdílení a vzájemnému učení. A nejedná se jen o umělce a jejich vyvážený poměr v line-upu lokální vs. zahraniční, ale i o publikum, kde se angličtina s češtinou misí v poměru téměř jedna ku jedné. Právě tato otevřenost směrem ke světu a komunikace na úrovni labelů a zahraničních hudebních žurnalistů může do budoucna prošlapávat cesty pro místní interprety na akce podobného ražení venku, jako jsou Rewire nebo Unsound, který se kousek za hranicemi přímo nabízí.

A nelze opomenout doprovodný program, zahrnující různé workshopy a debaty zaměřující se na přežití v digitální džungli, které tak tematicky skvěle doplňovaly noční dění pod povrchem. Vypíchl bych všem otevřený synťákový playroom vedený brněnskými Bastl Instruments, který nabízel možnost vyzkoušet si, jak taková hudba vzniká. Sympatická snaha týmu ukázat, že elektronická hudba je umění a že nestačí přijít s notebookem a zmáčknout play. Jen se vkrádá otázka, jestli nepřesvědčovali dávno přesvědčené.

KRISTINA: Ačkoliv se renomé festivalu postupně zvyšuje, na mě působil do určité míry jako komunitní akce. Velice příjemně mě překvapilo a potěšilo, kolik kamarádů pohybujících se na hudební scéně jsem na barech, parketu nebo jen při přechodech mezi jednotlivými prostory potkávala. Lunchmeat vnímám jako imerzní procházku galerií elektronické hudby bourající zakořeněné představy o ponuré raveové kultuře. I přesto, že drtivá většina přítomných, mě nevyjímaje, držela uniformní černou barvu, přítomní nedorazili za prostým večírkem, ale za kulturou. Trochu se obávám, že dokonalou souhru vizuálna s hudbou teď budu hledat na každé akci. Už teď ale vím, že za rok v betonovém podzemí funkcionalistického Veletržního paláce zklamaná nebudu.

FILIP: První setkání s Lunchmeatem bylo intenzivní, náročné, ale především krásné a nezapomenutelné. Jediným negativem bylo, že tolik vjemů v tak našponovaném programu nelze vstřebat a na konci posledního večera jsem měl únavou problém rozlišit, co je skutečnost a co realita. Festival funguje skvěle jako neotřelá přehlídka audiovize, platforma pro setkávání, i jako důležitý komentář k nezvratným změnám světa kolem nás. Jde jen o to, abychom se nepotopili příliš hluboko do znepokojivých vizí a nebáli se pohlédnout i do světla. Snad ho bude za rok na obzoru víc.

Info

Lunchmeat Festival 2023
25.–⁠30. 9. 2023 Praha

foto © Kristína Opálková

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Chvilky transcendence (Roomful of Teeth)

Jan Starý 20.11.2024

Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.

Postřehy v modré (Blues Alive 2024)

Jiří V. Matýsek 19.11.2024

„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.

Jenny chce byť strojom (Jenny Hval)

Ema Klubisová 19.11.2024

I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.

Pohleďte, krásný, raněný démon (Current 93)

Viktor Palák 18.11.2024

Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.

Co to všechno stojí (Anki)

Filip Peloušek 17.11.2024

Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…

Temný půvab rapové poezie (Moor Mother & billy woods)

Viktor Hanačík 07.11.2024

Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace